Sibenicni vrch Multi-cache

Na Sibenicní vrch vede více cest, mužete k nemu dojet (na kole) ze silnice na Korouhev, kdy v kopci mezi Borinami a Polickou odbocíte do lesa. Nebo mužete jít po modré turistické znacce smerem na Jelínek a Korouhev nebo, jak už bylo napsáno, jít po naucné stezce.

Tak, stojíte u kríže na Šibenicním vrchu, rovnou vám povím, že tady se popravy nekonaly, tady se "jen" lidé odsouzení na smrt loucili se životem. Popravovalo se asi o 300 metru jinde, v míste za nynejší sjezdovkou.

Vaším úkolem bude zjistit nekolik informací v okolí kríže, které vás dovedou ke keši, indicie potom klasicky doplníte do vzorce a hurá za keškou!

Na kríži je vyryt letopocet 1ABC

Kdy v obecném špejcharu shorely nástroje k mucení? Bylo to v roce 1DEF

Ve kterém roce bylo Policce odnato hrdelní právo? V roce 1GHI

Výsledné souradnice umístení keše jsou:

N 49° 4C.(D+C)(B-E)(D-F)

E 016° 1I.H(H+D-I)(E-G)

Hledáte krabicku o velikosti menší regular, pro první nálezce je v ní umísten TB a nekolik drobností na výmenu.

V lese je docela špatný signál, ale stací jít približne za šipkou a mít oci otevrené.

Pokud chcete mesto poznat více, urcite si do programu zaradte i keše Kostel sv. Jakuba Policka, multi ze série Krajem Smetany a Martinu, mysterku o policské kapele Nasadte SKI a Rybárskou klenotnici, která je také prímo u naucné stezky..

K Šibenicnímu vrchu (Šibenáku) se váže nekolik povestí, v listingu si mužete precíst jednu (je hodne dlouhá) a druhou si prectete na informacní tabuli prímo u kríže. Tam je strucne odvyprávena i povest, kterou si mužete precíst zde, ale prece jen tato listingová verze je z roku 1926, jak ji napsal J. A. Cupal, takže i jazyk je autentictejší.

Mladému truhlári Bedrichu Šlerkovi, než odešel ze sveta na zkušenou, jak bývalo obycejem, zaslíbila se Anežka Hájková, dívka slicná, ale chudobná, a ujistila jej, že dve léta na neho bude cekati. Dve léta minula, již tretí rok byl na sklonku, ale Bedrich se nevracel. Zašelt daleko za hranice vlasti, kdež dobre se mu darilo, a cestou nazpet z prílišné námahy onemocnev, zdržel se. Anežce zemrela matka, a dívka nemajíc prítelícka i nedostatkem strádajíc byla úplne opuštena. Nikdo nemel pro ni slova útechy, nikomu nenapadlo, kleslou mysl její povzbuditi; spíše bylo jí snášeti nezasloužených výsmechu. V této težké dobe, Bedricha mezi živými již necítajíc, podala Anežka ruky své váženému konšelu Pecenému. Vtom vrátil se Šlerka a zvedav, co se stalo, div si nezoufal. V nevýslovném hori svém požádal Anežku za schuzku poslední, aby navždy se s ní rozloucil. Anežka nemohla mu toho odepríti. Za tmavé, bourlivé noci sešla se s Bedrichem na valech. Shledání jejich bylo bolestné. Bedrich vraceje Anežce šátek, jejž od ní darem byl prijat, pojednou zavrávoral, z nosu se mu spustila krev a potrísnila šátek v ruce Anežcine i odev její. Slabost tato byla zbytkem prestálé nemoci. Bedrich, jemuž se zatím uvolnilo, zašeptav poslední “s Bohem”, rychle se otocil a po valech do tmavé noci spechal.

Uchvácena citem chtela Anežka Bedricha zadržeti, ale zachytila jen drevenou pochvu pobocní zbrane jeho. Zdrcena stála tu konšelová, pochvu a šátek krví zbrocený v ruce držíc. Nohy se pod ní chvely, hlava jí šla kolem. Vedomí vrátilo se ubohé, když na západe zhluboka zahrmelo. Chvejíc se jako osika pospíšila k fortne, z níž práve vyskocily dve divné postavy a z mesta uhánely. Ustrašená sotva fortnu zamkla a více mrtva než živa vklouzla do domu Pecenovského, jenž stoje prucelím na námestí, zadky svými sahal k fortne. Když domovní vrata za sebou zavírala, vypadla jí pochva z ruky. Ze spánku, který po horkém pláci konecne na vícka její se snesl, probuzena byla Anežka hrozným krikem a nárkem starého sluhy Beneše a služky Magdaleny. Pospíšila do ložnice svého chote a spatrila jej na lužku – v krvi; prsa jeho byla tremi ranami rozryta, v jedné trcela dýka. Leknutím Pecená ztuhla, zvuku nevydala, slzy neumorila. Starý sluha, neveda horem co pocíti, vybehl na námestí a placky vypravoval, co se stalo. Lid se sbíhal a tlacil do ložnice konšelovy. Nebožtíka všichni litovali, protože byl muž dobrý a spravedlivý; ale na manželku jeho pohlíželi divne.

Anežka stala se nevinným predmetem zášti hned té doby, co se jí, chudého sirotka, byl ujal zámožný meštan a konšel Pecený. Závideli jí. Že byla povahy málo veselé a nepríliš hovorná, vytýkali jí pýchu. Když se Bedrich z ciziny vrátil, netajil se horem ze ztráty Anežky. Mluvilo se o tom ve meste mnoho. Okolnosti ty byly prícinou, že podezrení z vraždy padlo – na Anežku. V pruvodu trabantu (zbrojených strážníku mestských) vstoupila do ložnice zavraždeného právní komise, dva konšelé a mestský písar. Písar, ve vecech trestních prohnaný, celý dum prohledav, stopy násilného vloupání do domu ani krádeže nenašel; snadno ovšem pripadl na pochvu Bedrichovu, klíc od fortny v komnate Anežcine pohozený a šátek krví zbrocený. I stopy krve vypátral na šatech Anežciných. Komise odešla a trabanti odvedli Anežku, sluhu Beneše a služku Majdalenu, aby je puhonem dodali soudu. Ve velké síni radního domu, nedávno znovu nádherne zbudovaného, shromáždila se rada král. ven. mesta Policky k soudu. V cerné úrední plášte zahaleni sedeli konšelé podél podlouhlého stolu; na tvárích jejich trud a bol.

Na sedátku málo vyvýšeném predsedal purkmistr. Místo poslední proti nemu zaujímal písar, aby svedky predvolával a prubeh soudního rízení a nález zapisoval do knihy ortelní, která po barve svých desek nesla nápis “Kniha smolná”. Stul i sedátko krylo cerné sukno; uprostred stolu stál krucifix mezi dvema rozžatými svícemi, vlevo ležela drevená pochva s tulichem a zkrvavený šátek, vpravo byly dva pruty trtiny, krížem položené. Sedení bylo plné, jen sedátko po pravici purkmistrove bylo osirelé a na stole pred ním horela voskovice; bylo to místo po zavraždeném konšelu Peceném. Sín byla prepažena nízkým zábradlím, za nímž bylo lidu, jak by nabil. Na cerném skamnu cili na lavici obžalovaných sedel sluha Beneš, služka Majdalena a paní Anežka. Hluboké ticho prerušil purkmistr oznámiv, co se stalo; nato pokracoval: “Ponevadž pri oné vražde násilného vloupání do domu ani krádeže nebylo, jde na rozum, že nekdo z domácích musí býti vraždy úcastníkem. Procež svedomím a Bohem zaprísahám tebe, sluho Beneši, abys verne vyznal, zdali tobe o krvavém zlocinu co povedomo”.

Beneš postav a pokloniv se, Bohem se dokládal, že neví jak se to stalo, že dobrotivý pán jeho konec mel tak žalostný. Pri tom vypukl v plác. Podobne k vyznání purkmistrove vyznala Majdalena i paní Anežka. Nato obrátil se purkmistr k lidu a vyzval spoluobcany, kterí se za svedky dali zapsati nebo bez zápisu svedcit chtejí, aby mluvili cistou, svatou pravdu. Fortnýr, kmet vekem shrbený, svedcí, že klíc od fortny odevzdával z rozkazu purkmistrova každého vecera konšelu Pecenému, vcera pak že klíc od neho prijala paní Anežka, stojíc pred vraty. Nemaje dobrého spaní, zaslechl k pulnoci vrznutí fortny a vyhlédnuv oknem pozoroval, že zadními vraty vklouzla do domu Pecenovského ženská postava; kdo by to byl býval, nemuže ríci. Hospodský od “Zeleného stromu” Josef Kuna, že vcera vecer vešel do jeho krcmy Bedrich Šlerka a velmi nápadne si pocínal, jako by nemel všech pet pohromade, nebo jako by neco daremného chtel provésti, a té doby, kdy se brány zavírají, odešel.

Kostelníku neušlo, že paní Anežka vcera po ranní mši sv. v koute pod špitálem dlouho a tajemne hovorila s matkou Bedricha Šlerky, který minulé noci z mesta zmizel. Truhlárský mistr Vornaj poznal pochvu na soudním stole ležící; sám jí pred tremi lety Bedrichu Šlerkovi urobil a pocátecní písmena jeho jména a príjmení na ní vyrezal, jak dosud jest videti. Žena jakási poznala zkrvácený šátek; paní Anežka, dokud byla svobodna, darovala jej Bedrichu Šlerkovi. Po výslechu svedku otázal se soudce prísne: “Paní Anežko, co tomu všemu ríkáte? Kterak na svedectví tolikerá a tak závažná odpovíte? Na vás jest nyní, abyste se bránila; nebot zákon velí, aby stejnou merou slyšány byly strany obe.” Anežka všecko podezrení od sebe odmítla jako krivé a nepodstatné; vyznala sice, že minulé noci fortnou vyšla, že pochva je Bedrichova a šátek taktéž, ale krev na nem, že není konšelova. Znovu ucinil soudce vyznání, aby dal svedectví pravde, kdo by neco vedel na objasnení pravdy.

Tu povstal jeden z konšelu, kmet ctihodný, aby pripomenul, že pred týdnem utracen byl provazem cikán pro cáry hlavne k neústupnému doléhání konšela Peceného. “Poprave cikánove”, pravil, “byl jsem z povinnosti prítomen. Pred smrtí lál a bedoval odsouzenec svojí hantýrkou, jíž ponekud rozumím. Nakonec volal k synu svému o pomstu, a v davu lidstva ozval se hlas pomstu slibující. Ohlédnul jsem se po hlase, a hle! dva mladí muži osmahlých tvárí ubíhali z davu do širého pole”. To povedev, varoval pred ukvapením. Anežka doplnila výpoved tuto uprímným doznáním všeho, co minulé noci cinila, zvlášte poukázala k onem dvema postavám, jež pred ní z fortny vyskocily a které mela za vrahy chote svého. Než uprímností svou ubohá zle sobe posloužila. Lid za zábradlím reptal, nevole sedla konšelum na líce a purkmistr hnevive se na ni osopil. Anežka hluboce pokorena a težce uražena odvetila: “Mezi vámi, kterí jste mne bez duvodu z vraždy narkli, nechci živa býti.

Jsem vinna smrtí chote svého, nebot možná dost, že fortnou, kterou jsem za sebou nezavrela, vrahové do mesta a do ložnice konšelovy se vloudili. A nyní konejte svou povinnost a vyneste ortel”. Nastalo mlcení. Konšelé recí Anežcinou patrne byli zaraženi. Nejprve ozval se konšel, jenž radil vynesení ortele odložiti, a znovu návrh svuj oduvodnoval. Avšak ostatní odporovali mu na tom stojíce, aby nález ihned ucinili.

Stalo se. Písar sebral hlasy a purkmistr, prohlédnuv je, zvucnými slovy pronesl ortel: “Sama smrtí chote svého vinnou se ciní a živa býti nechce; procež nebudiž živa, umriž mecem!” Vzav pak trtinu se stolu, zlomil ji a hodil odsouzené k nohám. Lid za zábradlím volal: “Bože, bud jí milostiv!” a bil se v prsa. Purkmistr ustanovil, aby ješte téhož dne po pohrbu zavraždeného poprava byla vykonána. Anežku pri vší statecnosti mysli opustila síla. Zbledla jako krída a klesla k zemi; ale sluha Beneš svou nárucí ji zachytil. Po 9. hodine konal se slavný pohreb konšela Peceného.

Po nem hrnul se lid na námestí, kdež pred radnicí stál jednosprežný vozík, káre podobný a slamou vystlaný, na nejž trabanti sázeli Anežku. Zacinkal umírácek a vozík stráží obklopený hnul se z mesta. Smutná podívaná! Anežka v bílý rubáš jsouc zahalena byla bledá jako mrtvola; vedle ní sedel zpovedník. Již blíží se pruvod popravní po rozsáhlém pastvišti vrcholu Šibenicného vrchu, kde na míste “stínadlo” zvaném zdeláno bylo nízké lešení. Anežka uzrevši místo popravní, klesla nazad hruzou a mdlobou.

Byla obava, aby neskonala na míste. Zpovedník slovy povzbuzujícími dovedl toho, že se sebrala a statecneji si vedla. Na míste samém bez prispení Anežka s káry sestoupila a pevnou nohou vkrocila na lešení. Blíží se kat, aby odsouzené vlasy ustrihl a oci zavázal. Vtom ozval se zvon veže svatojakubské, jako když na poplach bije, a z okna povežného zavlál bílý prapor. Od mesta pak úprkem hnal se jezdec mávaje bílým šátkem a z plného hrdla provolávaje: “Ustante! Nevinna!” “Nevinna, nevinna!” opakoval lid na popravišti a mnozí, kdož vcera Anežce smrti práli, plakali radostí. Anežka z nenadálé zmeny nemohla se vzpamatovati.

Chvela se jako prut a mžitky delaly se jí pred ocima. Pruvod vracel se tiše do mesta. Nikdo nevedel, vezou-li Anežku živou ci mrtvou. Odpoledne téhož dne zasedali opet konšelé k soudu. Pred plnou radou stáli dva cikáni spoutáni na nohou i rukou. Dodavaci viníku byli ctyri uhlíri a Bedrich Šlerka. K pokynu purkmistrovu jal se mluviti Šlerka takto: “Byl úmysl muj, nikdy již nevkrociti do mesta rodného, než duležitá událost me prece k tomu primela. Oné noci osudné, když jsem až na pokraj záhuby dohnal ženu nejctnostnejší, utíkal jsem do širého sveta, neveda kam. Na úsvite budícího se dne byl jsem nesmírným behem tak unaven, že jsem dále kroku uciniti nemohl. V lesích za Bálem blízko František ulehl jsem pod skalou, chrastím úplne jsa zakryt. Pojednou uslyšel jsem nad sebou kroky a hlasy techto cikánu. Z hovoru jejich vyrozumel jsem, že zavraždili konšela Peceného. Zpráva ta sílu mi vrátila do schválených údu. Sotva nade mnou zavládlo ticho, vyškrábal jsem se z houští. Ve vsi povedel jsem, jak hrozných vecí jsem se dopátral, a ihned celá osada byla na nohou, aby vrahové byli zatceni a k právu dodáni. Práce nebyla težká ani nebezpecná, nebot jsme napadli zlosyny spící.

Bohudík dorazili jsme vcas.” Purkmistr obrátiv se k zlosynum, otázal se hlasem hrímavým: “Znáte se, príšery hnusné, k cinu potvornému?” Jeden z cikánu, zachechtav se smíchem pohrdlivým, odpovedel: “Nemluvil bych k vám ani na skripci, protože vámi opovrhuji; ale abych vás pred celým svetem zahanbil, budu mluviti. Já zapíchl spolukonšela vašeho, ponevadž dopomohl tatínkovi mému na cakan neprávem, pro nesmysl, pro cáry. Fortnou otevrenou do mesta jsem nevešel. Pošetilci! Cikánovi pomstou rozpálenému jsou vaše zdi krtcími hrobky. Když jakási ženština vycházela z domu, stál jsem již u ložnice vraha mého otce. Vraždu vykonal jsem dukladne trojím bodnutím, k cemuž veru treba bylo ruky cikána, pomstou horícího. A vy, moudrí a opatrní, prisoudili jste vraždu ubohé žene. Stydte se, co živi budete! Klnu vám a celému plemenu vašemu; nebot co od vás, vše nám na záhubu”. Z rozkazu soudního odvleceni jsou oba cikáni do vezení a konšelé odebrali se spolecne do domu Pecenových, aby Anežku za všechnu krivdu a prestálé hruzy odprosili. Avšak Anežky na žive již nezastali. Ze mdloby, kterou zachvácena byla na popravišti, již se neprobrala.

Opet byl pohreb z domu Pecených, pohreb, pokud lidská pamet sahala, nejsmutnejší. Velcí i malí plakali hlasite. U vrat hrbitovních stál muž horem k nepoznání zmorený. Cekal až s rakví pujdou mimo nej. Tajne zachytil trásne príkrovu, políbil je a potáceje se odešel. Byl to Bedrich Šlerka, jenž neukázal se již nikdy. Po pohrbu opet zacinkal umírácek a dva cikáni vedeni jsou na popravu. A tato poprava dvou cikánu, zdola nahoru kolem lámaných, byla poslední na Šibenicním vrchu.

...