|
Hlubokým pralesem, ve kterém byly cesticky vyšlapány leda tak divokou zverí, šla po jediné, pro lidi schudné stezce, která spojovala hrad Brnenský s Cáslavským jednoho letního vecera podivná skupinka. Muž s hlubokou jizvou pres oblicej silne napadal na pravou nohu vypadal se svým zamraceným oblicejem drsne a zle, ale jeho srdce bylo dobré. Podpíral, nebo spíš poponášel drobnou ženu, které se krásná tvár krivila bolestí. Za nimi s malým raneckem na zádech klopýtala asi dvanáctiletá dívenka s krásnými vlasy a s blankytne modrýma ocima. Šaty všech poutníku naznacovaly že k(N)dysi byli zámožní, ale dnes meli odev vybledlý a potrhaný. ,,Odpocinme si prosím,mám hlad a žízen a sotva se držím na nohou,“ prerušilo ticho svým hlasem devcátko. Muž se ohlédl za sebe, usmál se na svou dcerku a rekl: ,,Chvilicku si sedneme, ale ne nadlouho. Tady v pralese nocovat nemužeme. Divá zver by nás roztrhala. Za svetla musíme dorazit nekam mezi lidi. I mamince je zle. Podle kupcu by tu poblíž už mela být vesnice Ždár, tam si také vyprosíme neco k jídlu a nocleh. Napít se musíš z toho potucku, zdá se, že vytéká ze studánky pár metru nad cestou.
“Muž pomohl usednout na mez žene a poté se posadil vedle ní. Anežka opatrne položila ranecek, rozbalila ho a vytáhla krásnou konvicku z bílého porcelánu, jejíž hubicka mela tvar beránka. Byla to jedna z cenných vecí, která jim zbyla ze starého domova. Rozhrnula vetve stromu a vydala se proti proudu potucku ke studánce. Naštestí nebyla daleko, jak ríkal tatínek, pár metru od cesty. Byla plná vetví a listí, a tak Anežka položila konvicku a zacala studánku cistit. Když jí zbavila vetví, ponorila ruce do chladné vody a vyházela všechny kameny, které ve studánce byly. Za chvíli pramínek vody naplnil studánku až po okraj. Když se Anežka sehnula a chtela vodu nabrat, spatrila v ní krásnou dívcí tvár, která ale nebyla její. S úlekem odskocila, div že konvicku neupustila!
,,Dekuji ti! Zlí lesní duchové me tu zavalili a uveznili a tys me vysvobodila. Jsem dobrá lesní víla Ždárka a tvou pomoc ti oplatím,“ ozval se ze studánky hlas. Anežka stála jako primrazená, chtela utéct ale vedela, že maminka a tatínek mají žízen jako ona. Cekala ješte chvíli a pak se opatrne priblížila. Ve studánce uvidela už jen svou tvár. Anežka si rekla, že se jí to jen zdálo, sama se(49°) napila a pak nabrala plnou konvicku a donesla ji rodicum. ,,Že už jdeš Anežko, musíme jít dál, žene se bourka. Doufám, že už bude vesnice blízko“ rekla maminka a težce vstala. Uchopila konvicku a pila. Potom jako by ji ješte pohladila a podala ji manželovi. Ten hltave dopil už pri chuzi. Nešli dlouho. Hrozivá mracna se zlovestne blížila a ve chvíli zarachotil hrom. V lese byla už skoro tma. Najednou jako kdyby ze zeme vyrostla, stála pred nimi babice a zahrmela: „Další lidští cervi! Za to že rušíte klid a pokoj lesních duchu budete jednou sami pred sebou ze zdejších koncin utíkat!“ A než se stacili nadechnout babice zmizela tak, jak se objevila. Anežka zacala plakat, a maminka zaprosila: ,,Vratme se tatínku, je to prokletý kraj plný mocálu a zlých duchu, urcite budeme neštastní!“ I srdnatému muži naskocila husí kuže, ale vedel, že vrátit se, by bylo horší než jít dál. Vtom v dálce zaslechli štekot psa. „Vesnice už je blízko,“ rekl tatínek. „Maminka už si potrebuje odpocinout.“ Nevšímali si prvních kapek dešte, ani blesku které križovaly oblohu. Po chvíli konecne vyšli z pralesa na mýtinu. Uvideli pozemnice - domecky postavené v zemi, kterým nad povrch vykukovala jen strecha. Za nimi se táhla uzounká polícka. Nebyla videt živá duše, všichni se schovali pred bourí. Mokrí a utrmácení cestovatelé zabušili na dvere prvního oby(34.) dlí. Muž který otevrel, mel hrubý hlas a malá pichlavá ocka.
,,Co tu chcete?“ oboril se na príchozí.
,,Prosíme o prístreší a kousek chleba. Putujeme už mesíc. Naši tvrz prepadli loupeživí rytíri. Ženu a dceru jsem ukryl v lesích a sám jsem(155) uhájil jen holý život. Ted hledáme místo kde bychom se usadili. Prosím vás nechte nás tu prenocovat. Dcera je slabá, a moje žena ceká díte. Zaplatit cím nemáme, ale rád se vám odmením prací. Dovedu se železem jako málo kdo jiný. Zvládnu jemné ženské cetky, i hrubou kovarinu.“
,,Kováre tu nepotrebujeme, sám jsem kovár,“ hrube ho odbyl muž. „Pro dva ve vesnici práce není, táhnete dál.“
,,Mejte slitování, kam ted v noci máme jít?“ Zaprosila maminka.
,,Treba k certu!“ zahrmel bezcitný kovár. Hrubé chování nahnalo slzy do ocí malé Anežky i maminky. Zklamaní a plní beznadeje zabušili na dvere vedlejšího príbytku. Vykoukla tvár staré ženy, plné vrásek s šedivými vlasy. „Je nás tu plno, už bychom vás nemeli kam uložit a kovár vedle je zlý, mstil by se, kdybychom vás tu pres jeho zákaz nechali. Celá vesnice se ho bojí. Ríká se, že i z mýtného málo zbude pro krále a že je zadobre s lapky a zlodeji, kterí prepadají kupce, co tu projíždí. Dává jim prý tip. Ale dole za rekou žije v chýši bába bylinárka. Ríká se že i caruje, ale je mírná a lidem pomáhá. Vaše paní bude její pomoc potrebovat. Tuhle náš Jan vás k ní dovede,“ rekla starenka a za ní se objevil asi ctrnáctiletý vyz(E015)áblý hoch. Beze slova vzal louc a vyšel do padajícího šera. Poutníci podekovali a vydali se za chlapcem. Nešli dlouho, snad deset, možná patnáct minut, než sešli k rece. Pres provizorní mostek se dostali na druhou stranu. Pak, když už mezi stromy byl videt ohen, se Jan vrátil domu. Bylinárka je prijmula srdecne, jen s vecerí byly problémy. Sama se živila jen korínky a lesními plody. Nabídla co mela. Stejne všichni tri toužili spíš po odpocinku než po jídle. V teple a v suchu brzo usnuli. V noci vzbudilo Anežku svetlo a plác. Jejich hostitelka u maminky sedela a hladila ji po cele. Tatínek tu nebyl. Jakmile si maminka všimla že se Anežka pohnula zavolala ji k sobe. Vedle ní leželo v hrubém plátne a kožešine zabalené detátko. ,,To je tvuj bratrícek,“ rekla maminka. Anežka vzala teplé telícko do nárucí a dýchala mu na rucicky. ,,Je krásný maminko, ted už mám komu dát svého bílého konícka.“
Ráno Anežku budila bylinárka: ,,Vstávej devce a bež vyprosit do vsi neco k jídlu, kousek masa a mouky. Maminka stune a je moc slabá, mám o ní strach. Uvarila jsem všechnylektvary co umím, ale nic nepomáhá.“
Anežka vyskocila a vybehla z chýše. Málem se srazila s tatínkem. ,,Byl jsem v lese na lovu, ale nevidel jsem nic živého, jako by to ta lesní carodejnice zaklela. Vezmi si Anežko sebou tu vzácnou konvicku a zkus za ni neco vymenit“ rekl tatínek. Anežka bežela po nezretelné cesticce vedoucí k rece. Naštestí našla prechod pres vodu i ves. Ale první koho potkala byl zlý kovár. Ten ji okamžite poznal a zacal na ni kricet proc netáhla k certu. ,,Maminka stune (55.)a potrebuje jíst, dejte mi prosím trochu mouky,“ žadonila Anežka se slzami v ocích a ze záhybu sukýnky vytáhla konvicku. Kdysi zdobila jejich bohate prostrený stul. Maminka ji dostala do výbavy. Vyrobili ji lidé z kraje kolem Pálavy. Kovári chamtivostí zasvítily oci. Tak jemnou práci ješte nevidel. ,,Co bys za to chtela, vždyt to nemá žádnou cenu. Nic jiného nemáš?“ Anežka zalovila v kapse a vytáhla konícka. Konícka, kterého dostala od tatínka a chtela darovat bratríckovi. Kovár chytil obe veci a Anežku nechal stát na ceste. Za chvíli se vrátil s pytlíkem ve kterém bylo na dne trochu plesnivé mouky. ,,Za víc to nestálo a zmiz,“ houkl. Placící Anežka se loudala pomalu k rece. Ušla jen pár desítek metru, když ji dohonil Jan. Chlapec který je vcera vedl pres reku. ,,To posílá máma,“ rekl a vtiskl Anežce do rukou celý chléb. ,,Pockej Jane, vezmi si alespon tohle,“ volala Anežka a sundala ze svých šatu sponu. Jan se bránil ale když Anežka jinak nedala dárek si vzal. ,,Takové vyrábí muj táta,“ rekla na rozloucenou. Kovár videl že Anežka neco dává Janovi a hned co Anežka odešla mu sponu sebral.
To však už dívka nevidela spechala s chlebem za maminkou. Naneštestí ztratila cestu a vydala se na druhou stranu proti proudu reky. Borila se do bažin, prechod pres reku hledala marne. Už byla zoufalá, když tu najednou se pred ní objevila krásná dívka. Šaty mela z namodralé mlhy a vznášela se nad zemí jako oblácek. Když zvedla Anežka oci, poznala tvár ze studánky. Víla Ždárka! Ta kývla na Anežku a podala jí ruku. Pomohla dívence z bahna a vyvedla ji na cestu až k místu, kde byl prechod. Cestou se každou chvíli shýbla a utrhla rostlinku. Pak beze slova vstoupila do reky, bylinky zastrcila za pás, ponorila ruce do vody a vytáhla rybu, jednu, druhou, tretí, ctvrtou a pátou. Jako kdyby jí sami do rukou skákaly. Házela je Anežce do zásterky a nakonec ji podala i kyticku bylinek. ,,Jsou zázracné“, rekla, ,,aby se ti maminka uzdravila. A ješte jednu vec ti povím. Nechod už do vsi. Proti proudu reky táhne horda divých lapku, kterí jsou navíc nakaženi smrtelnou nemocí. Zustante u bylinárky a nic se vám nestane.“ ,,Ale co lidi z vesnice? To všichni umrou? I Jan?“ Zeptala se Anežka. ,,Jsi hodná že myslíš i na ostatní. Bež a rekni jim at se rychle schovají do lesu.“ Anežka málem nestacila ani podekovat, víla se rozplynula. Vzala její dary a pospíchala k mamince. Ta ležela bledá a slabá že pro ni bylo namáhavé i mluvit. Bylinárka uvarila odvar z bylinek od víly a maminka po nem tvrde usnula. Tatínek pekl ryby. Anežka zatím bežela co mohla do vesnice. Zapomnela i na zlého kováre a zamírila do príbytku Janovy rodiny. Když jim povedela o varování víly Ždárky, rozhodli okamžite. ,,Vezmeme zásoby a dobytek a do vecera jsme na druhém brehu reky. Pockáme až nebezpecí pomine a pak se vrátíme. Varujeme i ostatní vesnicany.“ Anežka se vracela domu. Jan a jeho blízcí budou zachráneni. Ted už mela starost jen o maminku. Ta ale byla po carovném korení tak silná že s chutí snedla kus ryby a krajíc chleba. Malý spinkal a tatínek spravoval strechu chýšky. K veceru se zacaly na druhou stranu(873) reky trousit první osadníci. Anežka si vzpomnela na proroctví staré babice. ,,Lidé pred lidmi budou odtud utíkat.“ Nakonec prišla celá vesnice krome kováre a jeho dvou kumpánu. Ti se tešili, až odejdou vesnicane, zbudou pro ne pole a pozemnice. Lapku se nebáli, s temi si prece dobre rozumí. Cinkot stríbrnáku prehluší všechno. A nemoc? Báchorky jen pro báby.
Když se po pár dnech odvážlivci vydali do vesnice, vrátili se se zlou zprávou. Domky byly rozborené, kaplicka svecená svatým Vojtechem shorela do základu. Po troskách se vlecou živé mrtvoly plné boláku. Kovár je už po smrti. Lapkové pobrali co se dalo a odtáhli. Nechali tu umrít jen ty, kterí už nemohli dál.
Nikomu se už nechtelo zpátky. Lidé si vybudovali nové pozemnice a vyždárili jiný les. Nový Ždár zacínal žít. Anežcin tatínek postavil prostornou kovárnu ve které bylo místo i pro babicku bylinárku. Našli svuj domov. A na starém meste zustal prý jen zakopaný chamtivcuv poklad. Také je tam mezi troskami pozemnic pohrbena bronzová spona, bílý konícek, konvicka s beránkem a vzpomínka na staré mesto ŽDÁR.
Autor pohádky: Libor Palecek - xdarebak
Nyní trocha reality
Puvodní vesnice Ždár se skutecne nacházela približne na výchozích souradnicích této keše, ale obyvatelé se po morové ráne presunuli do oblasti dnešního námestí, kde si postavili nové pozemnice, ve kterých žili. Na dnes již zastevených naležištích se krome pracovních predmetu, pozustatku po pozemnicích a po kaplicce, kterou podle legendy vysvetil svatý Vojtech, nalezla také bronzová spona, soška bílého konícka a cást konvicky ve tvaru beránka, o kterých se v príbehu píše.
Mestecko vždy sloužilo k ochrane kupecké stezky, která vedla mezi hradem Brnenským a Cáslavským. Úsek stezky mezi Ždárem a Libicí nad Doubravou byl pro obchodníky nejtežší, protože museli prekonat vzdálenost pres 30 kilometru skrze husté pralesy plné bažin a loupežníku, aniž by narazili na jedinou známku civilizace.
|