|
CERNÝ
KOCÁR
Starícek Blaha se
pri draní perí rozpovídali.
Tož vám povím jeden príbeh z mý mladosti.
Už je od tý doby dobrých šedesát roku, ale pamatuju sa na to, jak
dyby to bylo dneskaj. Víte všeci, gde sú Kocovy. To je to malé
návrší za dedinú, jak sa ide k Jalubí. Tam stávál gdysi klášter,
kerý patril ke starému Velehradu. Ten sa gdysi propadl do zemi a od
tý doby tam prý strašívalo. Já sem o to nic neslyšél, inác bych
tama nešél za živý svet.
Jednú sem zostál v Jalubí, chodíl sem tam
za nebožkú, až do vecera. Cesta dóm ne pekne utekala, a než sem sa
nadál, býl sem na Kocovoch. Najednú jak dyž do mne nuž vrazí. Proti
mne jél cerný kocár. Tahli ho dvá vraníci. Z huby jim sršál ohen a
jeli tak potichu, že sem neslyšél ani jediného dúpnutí. Na kozlíku
sedel jakýsi cérný chlap, v ruce mel dlúhý tatar a mlátil do tech
koní jak bez rozumu. Ale nebylo slyšet ani jediný rany. A už býl
kocár u mne! Zahlédl sem, že v nem sedí jakýsi panácek. Než sem sa
zpamatovál, kocár býl pryc. Ve mne by sa krvi nedorezál. Dyž sem
pochopíl, že sú to strašidla, sedla na mne taková hruza, že sem
chtel utekat dóm jak malé decko. Ale to nejhorší teprú prišlo. Chcu
udelat první krok, noha sa ani nehne. Zkúšál sem zvihnút druhú, ani
sa nehla. Býl sem jak prikovaný na jedno místo. Na celo ne vystúpíl
studený pot a v zádoch sem ucítíl mráz. Co vcíl?
A vtom sem to uvidel zasej. Letelo to
okolo mne jak príšera. Myslél sem, že je to má poslední hodinka. Už
sem sa v duchu lúcíl ze všeckýma známýma. Kolikrát to okolo mne za
tú noc preletelo, ani nevím. Býl sem napolo mrtvý a z místa sem sa
nemohl porád ani hnút. Najednú sem uslyšél, jak sa bije na veži
dvanást hodin. A v tý chvíli to rázem prestalo. Kocár sa ztratíl,
nohy sa ne uvolnily. Drál sem do dediny, jak dyby ne nad hlavú
horalo. Doma nemohli ze mne dostat ani slova.
A od tý doby ne na Kocovoch v noci nigdo
nevidel. |
|