Pozor změna! Od 30.6.2012 je k vyluštění souřadnic finálky zapotřebí UV svítilna! (stačí malá za 35 Kč z papírnictví :)).
Jak to všechno zacalo
Musíme se vrátit do druhé puli cervence roku 1966, kdy v ulici Vladimíra Majakovského ve východní cásti Celákovic byla pri provádení výkopu na pozemku pana Františka Zmeka nalezena kostra…
V roce 1966 majitelem pozemku provedený zásah do severního okraje pohrebište se stal podnetem k provedení záchranného archeologického výzkumu, behem nehož se podarilo zjistit a zdokumentovat celkem jedenáct hrobových jam s kosterními pozustatky dospelých jedincu. Již odkrytí prvních hrobu ukázalo, že se nejedná o normální radové pohrebište, ale že jde o pohrební ritus vybocující z bežných norem. To potvrdily i další odkryté hroby a získané poznatky vedly k záveru, že šlo o pohrby s projevy vampyrismu.(Pokracování i s podrobnostmi je mírne nechutne a není vhodne pro slabsi povahy. Najdete ho v odkazu pod obrazkem)
http://www.muzeum-celakovice.com/index.php?id=133
Informace k samotné keši:
Jedná se o nocní multi, dlouhou cca 1,3 km. Lze ji absolvovat pešky, na kole i s kocárkem. Svá geovozidla mužete zanechat v podstate kdekoliv u první stage.
K odlovu potrebujete alespoň malou baterku a UV svítilnu.
Cestou není nutné vstupovat na soukromé pozemky a zejmena ani na hrbitov!
Vaším hlavním úkolem bude na jednotlivých stage najít nejen nápovedu, kde hledat další stage, ale také zapamatovat si predmet týkající se tématu celé multi, ležící v bezprostrední blízkosti. Výjimkou je 1.stage a 6.stage, kde je predmet z úsporných duvodu 2D.
O historii upírího pohrebište v Celákovicích jste si precetli výše, naše multi Vás ale provede nejen místy, kde se toto pohrebište nachází, ale také oblastí, kde se relativne nedávno odehrál jiný, navazující príbeh… Zda uveríte jeho pravdivosti je na Vás. Pro lepší prožitek z nocní multiny doporucujeme procítat cestou informace k jednotlivým stage, na kterých se práve nacházíte… ;o)
1. Stage N 50°09.740 E 14°45.811
Zhruba v polovine 20.století – v dobe kdy o existenci upírího pohrebište nikdo nemel ani ponetí - vznikla na kraji Celákovic nová ulice nesoucí název Majakovského. Pristehovalo se sem mnoho mladých rodin ci páru, které zde rodinu teprve založily. Na první pohled idylická ulicka však ukrývala podivné tajemství. Asi dva roky po nastehování prvních obyvatel se v ulici narodilo celkem šest detí – ctyri z nich (pozdeji se ukázalo, že se jednalo o deti pocaté na území, kam sahalo upírí pohrebište) prišly na svet nápadne bledé, avšak zdravé. Tri ze ctyr matek techto detí však pri porodu zemrely. Ctvrtá, která nemela žádné zdravotní potíže, se z nemocnice vytratila nekolik hodin po porodu a dlouho o ní nikdo nevedel, marne ji hledal otec dítete i celá jejich rodina. Otec vzal po nekolika dnech díte domu a pecoval o nej s pomocí své sestry. Za nekolik týdnu uvideli sousedé pricházet k domu onu ztracenou matku dítete. Volali na ni, vybíhali z domu, ale ona je neslyšela, vstoupila do zahrady a zastavila se pred oknem do detského pokoje. Uvnitr se svítilo a jak foukal vítr, v otevreném okne se zavlnila záclona. V tu chvíli se matka otocila a utíkala opet pryc, nikomu se nepodarilo ji zadržet a nikdo už ji víckrát nespatril. Nikdo také nechápal, co ji tak vydesilo – vždyt co je tak strašného na okne do detského pokoje, kde za povlávající záclonou spí malé nevinné díte…Nebo nespí?
(…)
2. Stage
Detí v ulici ale pribývalo, at již nápadne bledých ci s pletí, která vypadala na první pohled normálne. Místní detská lékarka MUDr. Hana Strnadová tomuto jevu neprikládala žádný zvláštní význam. Podle ní se jednalo o pouhou chudokrevnost, která sice v té dobe nebyla u detí tak bežná, ale ani ne príliš neobvyklá. Když však první generace detí dospela do veku, kdy mely jít poprvé na preventivní zubní prohlídku, místní zubar MUDr. Ladislav Prokop po návšteve ctvrtého z techto zminovaných detí ukoncil svou praxi a odstehoval se do Krušných hor k rodine svého bratra. Pozdeji však sám naznacil, že se jednalo o témer shodné znepokojivé zubní nálezy u techto detí, jakousi zvláštní deformaci chrupu, jež nebylo možné napravit rovnátky…
(…)
3. Stage
Deti rostly a zacaly chodit do školy. Už tady se však zacaly sdružovat do malých skupinek a stranit se ostatních detí, protože se staly pro svoji nápadne bledou plet, pod kterou prosvítaly žilky, tercem posmechu. A tak se deti scházely po škole na poli na konci ulice za poslední stodolou, kde si hrály se svými mladšími – stejne bledými – sourozenci a kamarády. Ješte dríve, než ve škole pri hodine prírodopisu prišlo na radu pitvání žab, objevily deti svou zálibu v podobných hrátkách. Nejstarší z chlapcu – David – dokázal opatrit jakékoliv zvíre a tak se za mestem brzo rozrostl malý nenápadný hrbituvek. Nikdo nikdy nevidel, co deti za stodolou vlastne delají. Až pozdeji, když chtel jeden z otcu neudržované pole znovu zorat, našli dospelí v techto místech mnoho malých koster, které patrili rozlicným zvíratum. Nekteré kosti prý nedokázali identifikovat, ackoliv mezi temito lidmi byli i ti, kterí by je meli bezpecne poznat, jako napríklad ucitelé ci lékari. Z nejakého duvodu však ostatky znovu ukryly a zakázaly svým detem (tem bledým i tem zdravým) hrát si spolu na poli za poslední stodolou.
(…)
4. Stage
To už bylo nejstarší generaci detí okolo 15ti let a scházeli o poznání dál než dríve, u nejvzdálenejšího kraje hrbitovní zdi.
„Máš?“ zeptala se Veronika, jedna z nejstarších, pricházejícího Davida. Ten se jen smál a pozvedl pravou ruku s taškou, v níž se cosi zazmítalo.
„Že váháš!“ zahalekal na ni.
„Tiše! Davide, kolikrát ti to mám ríkat! At nás nikdo neslyší!“ Okrikla ho Veronika a vytrhla mu tašku z ruky.
„Tak delej, umíráme hlady.“ Rekl Tomáš, další z nejstarší generace, a zavolal svoje mladší sourozence k sobe. Co se delo pak vlastne nikdo neví. Nikdo to doopravdy nevidel. V hloucku detí došlo k jakémusi zoufalému pohybu, který však brzo ustal. A pak nastalo delení a – jak je psáno v bibli – hladoví byli nasyceni.
(…)
5. Stage
„Já ti nevím, Tomáši…“ zamyslela se Veronika, oprela se zády o hrubou kuru akátu a mezitím odehnala asi tríletého bledého chlapecka, který se jí dral na klín. „bež si hrát, tohle je povídání jenom pro velký!“
„Vždyt je to normální, copak necítíš jak je to prirozený?“ vykulil na ní oci Tomáš.
„Já si proste pripadám… neco mi ríká… jako bychom byly nejaký zrudy!“
„Neblázni, Veroniko. Je to normální. Pro nás ano. Jinak se živit nedokážem. A krome toho - nikdo krome nás se to nedozví, caparti to nikomu nevyzvoní. Nezapomínej, že normální strava už nás nezasytí.“
„Já vím. Ale mám proste strach, že to nekdo zjistí a pak….“
„Cau bando, nese se žvanec!“ zahalekal z dálky David a Veronika se na nej zamracila.
„Nervi, tak!“ Odsekla mu.
„No jo, to je porád kecu, ale budeš mrkat, co nesu k veceri.“ Utešoval ji David.
„A nevidel te nekdo? Co když to nekdo zjistí?“ Vyptávala se ustrašene Veronika.
„Kdo by to zjistil? Ten kocárek jsem strcil do kroví hned u jejich domu. To jsou všechny stopy, který zustaly…“
(…)
6. Stage
-
Veronika s Tomášem se schovávali za mohutnými akáty na konci aleje. Deti zahnali do vysoké trávy, kde ted sedely prikrcené a vystrašene koukaly. Z dálky k nim dolehlo nekolik výstrelu a pak zoufalý, nelidský výkrik…
„Já mu to ríkala… porád jsem mu ríkala, at si dává pozor…“ zanaríkala Veronika.
„Tys to nemohla ovlivnit, on je proste takový. Vedel, že si má dát pozor …“ konejšil jí Tomáš. Veronika sklonila hlavu a ze zarudlých ocí se jí hrnuly slzy…
…
7. Mikro-stage
Veronika s Tomášem sedeli na lavicce v aleji, ostatní se potloukali okolo a ty nejmenší deti si hrály na ceste vedoucí ke hrbitovu. Pak naráz všichni zvedli hlavy. Do aleje vjíždel pohrební vuz. Za ním pomalu vykrocila Davidova rodina.
„Celý je to jen divadlo.“ Rekla Veronika Tomášovi. „Ta rakev je prázdná.“
Vedel to. Nevedeli jak, ale vycítili to všichni.
„Je to jen divadlo pro lidi, ve skutecnosti ho pohrbí pozdeji a uplne jinam. Slyšela jsem, jak místní knez telefonoval na nejaký arcibiskupství. Je jasný, že ho nepohrbí na normálním hrbitove. A ani ti nebudu vykladat, jak ho pak chtejí zmrzacit! Prý musí zabránit tomu, aby se znovu dostal na svet, ríkali neco o nejakych protivampyrických opatreních…“
„A co bude delat my?“
„Najdeme jeho telo. Pockáme, až ho doopravy pohrbí a pak mu pomužeme zase ven. A pro jistotu tady ukryjeme… takovej jakoby poklad. Neco jako poslední pomoc, když budeme mít opravdu hlad a nebudeme mit možnost opatrit si cerstvou potravu. Nemuzeme riskovat tolik jako David a nikdo z lidí se proste nesmí dozvedet, co jsme zac. Jinak všichni skoncíme jako David. A jako ta banda staríku, co je zmrzacili a pak pohrbili pod nasima barákama!“
…