Janackovo divadlo/Janacek Theater Traditional Geocache

Historie budovy

Historii brnenskeho Janackova divadla netvori jen projekt a realizace dnesni stavby z prelomu padesatych a sedesatych let. Predchazelo jim totiz pulstolete hledani architektonicke podoby ceskeho divadelniho stanku, promenujici se behem doby vlivem menicich se stylovych, provoznich, kulturnich i politickych pozadavku. Mezi lety 1910 – 1958 se uskutecnilo celkem sedm architektonickych soutezi, jichz se zucastnilo vice nez puldruheho sta projektantu, casto prvoradych architektu z cech a Moravy, jejichz pocet jeste rozsiruji jmena vyznamnych expertu a clenu souteznich jury. Uvest lze aspon Bohuslava Fuchse, Josefa Gocara, Vlastislava Hofmana, Josefa Chochola, Pavla Janaka, Jana Koteru, Emila Kralika, Otakara Novotneho, Oldricha Stareho, Jana Viska a dalsi. Nemalo vsak bylo i tech, jejichz jmena upadla pozdeji v zapomenuti.
Ze stovek souteznich vykresu by se dala usporadat rozsahla vystava, jez by celkem v uplnosti dokumentovala historii ceske architektury v prubehu prvni poloviny naseho veku. Predstavila by navrhy ve stylech od pozdniho historismu pres secesi, kubismus, modernu, funkcionalismus, socialisticky realismus az po klasicizujici neofunkcionalismus. Pripomnela by zaroven obdobi nesmiritelnych stretu modernich tvurcu s konzervativnimi silami, ktere ale nevedly vzdycky k prosazeni progresivniho reseni.

Navrh ze souteze, 1910

Navrh ze souteze, 1907

Usili o novou divadelni budovu spadalo do pocatku stoleti a bylo rizeno Druzstvem pro postaveni ceskeho narodniho divadla v Brne, zalozenym uz v roce 1881. Potrebu ceskeho divadelniho stanku resilo jiz drive koupi (1883) a prestavbou stareho objektu (1884) na narozi Zerotinova namesti a Veveri ulice, ktery se vsak zahy ukazal jako malo vyhovujici provizorium, takze nutnost novostavby se stala brzy aktualni. Bylo nakonec rozhodnuto stavet na miste dosavadniho divadla, i kdyz se uvazovalo o cele rade dalsich stavenist. Z roku 1907 pochazi napriklad overovaci studie Emila Kralika, situujici divadlo na okraj parku v Luzankach.

Po provedeni nezbytnych priprav vypsalo Druzstvo v roce 1910 verejnou ideovou soutez na zhotoveni nacrtku divadelni novostavby s prilehajicimi cinzovnimi domy. V jury zasedali krome zastupcu Druzstva architekti Jan Koula jako predseda, Antonin Engel, Vladimir Fischer, Kamil Hilbert a Vaclav Rostlapil, vesmes zastanci architektury pozdniho historismu. Vypisovatel obdrzel celkem 44 souteznich navrhu od 42 architektu. Porota prisoudila prvni cenu praci Josefa Marika a Karla Sidlika, druhou cenu obdrzel Alois Dryak a treti Theodor Macharacek, pricemz dalsich pet projektu bylo zakoupeno.
Z dnesniho pohledu vynika mezi ocenenymi a zakoupenymi navrhy projekt Emila Kralika, zatimco vitezna prace zastupuje stylove nevyhranene pojeti, ocitajici se uz ve sve dobe na periferii architektonickeho vyvoje.
Nejvetsi prinos znamenaly paradoxne nektere neocenene a vyrazene projekty, zejmena od architektu z prazskeho Spolku vytvarnych umelcu Manes; navrhy J. Gocara, V. Hofmana, J. Chochola a P. Janaka ohlasovaly estetiku nastupujiciho kubismu, pricemz nejpokrocilejsi byla patrne koncepce 0. Novotneho v duchu racionalisticke moderny.
Vysledek souteze ovlivnilo slozeni jury i jeji jednostranne prosazovani narozniho situovani budovy, cimz byla predem vyloucena rada odlisne urbanisticky koncipovanych navrhu, mnohdy ale nazorove progresivnich. Za verdiktem se vsak predevsim skryval uporny boj konzervativniho a pokrokoveho umeleckeho tabora. Prvni tvorili predevsim architekti a vytvarnici ze Sdruzeni vytvarnych umelcu moravskych v Hodonine a dalsi podobne zamereni umelci, kteri sve regionalne separatisticke a tradicionalisticke tendence povysovali na narodni zajmy. Proti tomuto stanovisku vystupovali clenove Manesa, jejichz prosazeni v soutezi vsak branila konzervativni orientace Druzstva.

Naznacene rozpory vyvrcholily pak v roce 1913, kdy Druzstvo vypsalo vecnou soutez, omezenou na ucastniky souteze z roku 1910. Byla obeslana pouze 20 navrhy, nebot zejmena moderne smyslejici architekti na ucast rezignovali. Prvni cena nebyla udelena, dve druhe ceny obdrzeli Alois Censky a Frantisek Roith, dve treti ceny pak Antonin Balsanek a Richard Klenka z Vlastimilu s Viktorinem Sulcem, dalsi dva projekty ziskaly cestne uznani. Stylove prijatelny byl snad jen navrh E. Roitha a vyrazeny projekt B. Hübschmanna, ostatni prace setrvavaly stale na pozicich historismu nebo se priklanely k secesi, ale opozdene a rozmelnene podoby.

Navrh ze souteze, 1937

Navrh ze souteze, 1956

Valecne udalosti a zmenene podminky po vzniku samostatneho ceskoslovenskeho statu oddalily celou zalezitost o vice jak dvacet let. Zamer vystavby noveho divadla v Brne byl oziven az v polovine tricatych let. V roce 1936 vypsalo Druzstvo verejnou architektonickou soutez. Staveniste zustalo, avsak zasadnim zpusobem se zmenily predstavy o charakteru divadla, ktere melo byt tentokrat demokratickou scenou pro nejsirsi verejnost, divadlem pro cinohru, operetu i operu, stavbou bez vnejsiho patosu a monumentality. Soutezni podminky se netykaly jen vlastni budovy, ale pozadovaly rovnez urbanisticke vyreseni nevyhovujicich pomeru Zerotinova namesti. Porota, tvorena z rad architektu P. Janakem, E. Kralikem, V. Fischerem, O. Starym a V. Seborem, posuzovala celkem 30 doslych navrhu.
S vysledkem souteze vyslovila uspokojeni, i kdyz se rozhodla neudelit prvni cenu, nebot zadny z projektu nebyl bez uprav zpusobily k realizaci. Az na jedinou vyjimku vychazeli soutezici z funkcionalistickeho pojeti. Mezi autory ocenenych a zakoupenych projektu byla rada znamych avantgardnich architektu z Brna i Prahy, napriklad E. Hruska, E. Kerhart, V. Kuba, J. Visek, F. Zelenka a dalsi.

Soutez provazel navic jeden vyrazny pocin, hodny pripomenuti. Mimo ni predlozil totiz svuj navrh Bohuslav Fuchs, vudci predstavitel brnenske architektonicke obce a jeden z nejvyznamnejsich ceskych funkcionalistu, tesici se rovnez mezinarodnimu uznani. Jako bytostny urbanista radikalnim zpusobem resil sirsi souvislosti novostavby a jejiho okoli a dospel zaroven k poznani, ze staveniste neni pro divadlo vyhovujici. Vyhrady proti parcele na narozi zerotinova namesti a Veveri ulice se poprve ozvaly uz v roce 1918. Nemene pozoruhodna byla architektonicka stranka Fuchsova divadla, charakteristicka kontrastem velkych prosklenych ploch a vystupujicich plnych casti, v jejichz hmotach se vyrazne uplatnovala krivka. Jednalo se o jeden z mimoradnych konceptu tzv. organicke architektury. K problemu umisteni brnenskeho divadla se pak Fuchs znovu vratil studii z roku 1939. Zatimco projektum z desatych let dominoval navrh O. Novotneho, predstavoval vrchol usili tricatych let zrejme Fuchsuv mimosoutezni projekt.
V nasledujicim roce vyzvalo Druzstvo prvnich pet ocenenych autoru k uzsi soutezi, z niz vysel vitezne navrh Jana Viska, jenz predtim ziskal treti cenu. Od teto chvile se stalo divadlo Viskovi osudovym poslanim, bohuzel nenaplnenym, jemuz zasvetil zbyvajicich tricet let sve architektonicke drahy.
Pojetim se umelec hlasil k proudu tzv. racionalniho funkcionalismu, usilujiciho o maximalni uspornost vyrazovych prostredku ve prospech ucelne, ekonomicke a socialni architektury. V pozadi jeho projevu je zrejma jista klasicizujici tendence, vtiskujici navrhum a realizacim uslechtilost a monumentalitu.
Na zaklade vitezne alternativy bylo Viskovi zadano vypracovani definitivnich navrhu. Za prostredky Druzstva a pote s financni podporou Batovych zavodu dokoncil v roce 1944 provadeci plany. Znovu se k praci vratil po valce v nove zrizene projekcni kancelari Druzstva narodniho divadla. Do roku 1950 predvalecny projekt dale prepracovaval; postupnym zduraznovanim klasicizujici tendence dospel az k forme antickeho chramu.

Nalehavost potreby noveho divadla v Brne vyvstala opetovne v polovine padesatych let. Rok 1956 vyplnila architektonicka soutez, v jejimz prvnim verejnem neanonymnim kole zvitezil navrh kolektivu Jana Viska, Vilema Zavrela a Libuse Zackove-Pokorove. V. Zavrel spolupracoval na projektu divadla s J. Viskem jiz od roku 1936. Titiz autori byli nejvyse oceneni i v druhem, vyzyvacim kole souteze. Projektanti situovali budovu uz na nove staveniste v sadech na Kolisti. Povalecna architektonicka soutez ziskala primat v poctu ucastniku prvniho kola – 56, na druhe strane ale znamenala po architektonicke, ideove a provozni strance ve srovnani s predvalecnou soutezi znacny krok nazpatek. Odehrala se totiz na samem sklonku obdobi tzv. socialistickeho realismu a vyhodnocovana byla uz v dobe, kdy byla tato romanticky dekorativni architektura politicky odmitnuta. Zatimco se v brnenskem prostredi architektura socialistickeho realismu prosadila zcela okrajove a v umirnene podobe, doznal tento styl v nekterych souteznich navrzich divadla az extremnich poloh. Viskuv klasicismus se pohyboval v umerenych mezich, avsak navrhy L. Laciny predstavovaly primo bombastickou parafrazi starovekych chramu ci mauzolei.
Pulstoletou historii architektonickych soutezi na nove divadlo v Brne uzavrela vyzvana vnitropodnikova soutez Stavoprojektu v roce 1958. Vyznela opet ve prospech kolektivu J. Viska, prestoze Vladimir Palla, Viktor Rudis a Miroslav Spurny, architekti nastupujici generace, kteri soutezili uz pred dvema lety, predlozili navrh, naznacujici novou cestu domaci architektury, jak ji zahajil ceskoslovensky pavilon na Svetove vystave EXPO 58 v Bruselu.

Budova a jeji umelecka vyzdoba

Projekcnimi pracemi na Janackove divadle byl v roce 1958 poveren nove zrizeny atelier Stavoprojektu Brno za vedeni architekta Otakara Oplatka.

Budova divadla

Budova divadla

Divadlo opery a baletu bylo pojato komplexnim zpusobem, aby zahrnovalo vsechny potrebne umelecke, spolecenske a technicke provozy. Osu jevistni casti tvori jeviste s tocnou, na nez navazuji zadni a dve bocni jeviste. Krome zkuseben pro orchestr, solisty, pevecky sbor a balet jsou tu satny, malirny, dilny, sklady a dalsi prislusenstvi. Spolecenskou cast tvori hlediste pro 1383 divaku, koncipovane jako stupnovity amfiteatr s vencem lozi. Obklopuji je ve trech patrech spolecenske prostory, vzajemne provozne a opticky propojene. V prvnim suterenu pod vestibulem se nachazeji restaurace, kavarna a klub umelcu.

Hlavni nosnou konstrukci tvori zelezobetonovy monoliticky skelet s vyplnovym zdivem. Hlediste, hraci a zkusebni jeviste jsou zastropeny ocelovymi prihradovymi nebo plnostennymi vazniky. Na povrchy exterieru a interieru byly pouzity prirodni a technicke materialy, zejmena kamen, drevo, ocel, sklo a hlinik. Na obklady a dlazby byly vybrany liberecka zula, sluknovsky cerny syenit, bulharsky muslovity vapenec, z uslechtilych drev lesteny iransky jilm a turecky orech. Okenni steny tvori nosna ocelova konstrukce a hlinikove ramy.

Budova divadla

Budova divadla

Architektonicka a urbanisticka koncepce vysledniho dila vychazela ze soutezi padesatych let, zcasti se uplatnil i vliv Viskovy prace z predvalecneho obdobi. V prubehu zpracovavani uvodniho a provadeciho projektu doznala stylova a dispozicni stranky divadla radu priznivych korektur. Za vsechny lze uvest alespon vylehceni tezkych hmot sklenenymi stenami a sjednoceni puvodne oddelenych spolecenskych casti v jeden prostorovy celek, kde svetlem a strizlivou barevnosti vyrovnal I. Ruller urcitou nejednotnost detailu. Vstupni a spolecenske partie patri k architektonicky nejzdarilejsim strankam divadla. Poplatnost dobe vzniku je nejvice zrejma v nadsazene reprezentativnosti budovy, naplnujici tehdejsi predstavu velke operni sceny narodniho vyznamu, ktera paradoxne konzervovala ideje z doby pred prvni i druhou svetovou valkou, ackoli pominuly nekdejsi kulturni a narodnostni pohnutky. Tomu odpovida i symetricka kompozice a celkovy klasicizujici raz, jehoz zarodky obsahovaly uz predvalecne funkcionalisticke projekty.

Architekturu divadla postupne dotvorila vyrazna vyzdoba, jejiz teziste bylo preneseno na exterier. Vincenc Makovsky vypracoval tretinovy model sousosi Aloise a Vilema Mrstikovych, jehoz definitivni podobu nad vstupem do technicke casti divadla provedl roku 1964 Stanislav Hanzik s castecnym uplatnenim vlastniho pojeti. Po levem boku hlavniho pruceli byl v roce 1975 instalovan bronzovy pomnik Leose Janacka od Stanislava Hanzla. Balkony hlavniho pruceli doplnily parapety z tepaneho medeneho plechu od Evy Zoubkove-Kmentove a Olbrama Zoubka, ktery byl take autorem kamenne skulptury moravske orlice u schodiste. Z interierove vyzdoby predstavuje nejvyznamnejsi dilo gobelin s motivem lisky Bystrousky od Aloise Fisarka, umisteny ve vestibulu. Na osu vstupniho prostoru byla instalovana busta Leose Janacka od Milose Axmana. V oknech na podestach obou bocnich schodist realizovali Stanislav Libensky a Jaroslava Brychtova vyplne z barevneho hutniho skla. celni stenu klubu umelcu dekorovali Ida a Vladislav Vaculkovi keramickym reliefem. Vytvarna vyzdoba prozrazuje obdobnou rozpornost jako architektura budovy. Zatimco prace manzelu Zoubkovych a Vaculkovych a vitraze S. Libenskeho a J. Brychtove maji moderni pojeti, figuralni plastiky dokladaji ruznou uroven tradicne pojimaneho pomnikoveho umeni.

Leos Janacek	Mrstici	Orlice?
Barevne vyplne	Gobelin	Leos Janacek

Umelecke soubory

Opera

Do 80. let 19. stoleti, kdy bylo v Brne otevreno stale ceske divadlo. Za dobu sve existence uvedl operni soubor na jeviste mnoho vyznamnych inscenaci vcetne svetovych ci Ceskoslovenskych premier. Janackova opera rovnez spolupracuje s vyznamnymi zahranicnimi divadly (Jeji pastorkyna L. Janacka v koprodukci se Wiener Staatsoper v roce 2004, Recke pasije B. Martinu s Royal Opera House Covent Garden v roce 2005), a vynikajicimi umelci (David Pountney, Sir Charles Mackerras, Peter Straka, Anja Silja, Stefan Margita, Gabriela Benackova, Peter Dvorsky, Eva Urbanova ad.). Nemale renome ziskal soubor take v zahranici (Lucembursko, Japonsko, Rakousko, Italie, Holandsko, Spanelsko ad.), kam je pravidelne zvan k hostovani. Svym divakum nabizi siroky repertoar operni literatury 18. az 21. stoleti. Sbor Janackovy opery Narodniho divadla v Brne se svymi vice nez 60 cleny patri bezpochyby mezi predni sborova telesa nejen v ceske republice ale i v evropskem meritku. Vysoka muzikalita jeho clenu, z nichz mnozi jsou poverovani i solovymi party, zvukova vyrovnanost jednotlivych hlasovych sklupin a schopnost jemnych nuanci jsou zakladnimi umeleckymi charakteristikami. Silnou strankou sboru neni jen ucast na velkych opernich produkcich, ktere jsou predevsim jeho domenou, ale i interpretence kantat a oratorii. Pozornost na sebe upoutal pri uspesnych produkcich napr. Dvorakovy Svate Ludmily, Honeggerovy Johanky z Arku, Janackovy Glagolske mse, kde se sbor Janackvy opery predstavil jako spickovy koncertni ansambl. V cele sboru stoji od roku 1965 sbormistr Josef Pancik, absolvent Janackovy akademie muzickych umeni v Brne.

Orchestr Janackovy opery NDB je soubor o 90 clenech, k nizmz patri i vynikajici umelecke osobnosti, ktere prokazaly sve kvality jako soliste nebo clenove komornich souboru (Janackovo kvarteto, Moravske kvarteto, Brno Brass Quintet, Brno Brass Band, Czech Virtuosi atd.).

Balet

Baletni soubor Narodniho divadla v Brne je druhym nejvetsim a nejprestiznejsim baletnim ansamblem v Ceske republice s bohatou umeleckou historii i soucasnosti. Vysoka profesionalni uroven baletniho sboru i solistu dava moznost uvadet bohaty repertoar obsahujici jak baletni klasiku, tak i dila soucasne choreografie. Osnovou repertoaru brnenskeho souboru jsou klasicke tituly jako Cajkovskeho Labuti jezero nebo Louskacek, Minkusova La Bayadere, Glazunovova Raymonda a Adamuv Korzar. Jsou zde inscenovany take puvodni balety domacich autoru, velke dramaticke tituly a jednoaktove balety modernich a soucasnych choreografu. Soliste baletu ND v Brne jsou drzitele rady umeleckych oceneni – Philip Morris Ballet Flower Award nebo Cen Thalie – nejprestiznejsiho oceneni divadelnich umelcu v ceske republice.

Brnensky balet nesklizi uspechy jen na domacim poli, ale sve kvality prokazal jiz na mnoha umeleckych turne v zahranici – v Nemecku, Rakousku, Belgii, Lucembursku, Francii, Dansku, Spanelsku, Svycarsku nebo jako dosud jediny cesky baletni soubor v Japonsku.

Cinohra

Co do poctu clenu je druhym nejvetsim cinohernim souborem v republice s dlouholetou tradici a vynikajicimi solisty, kteri zaroven skvele pracuji jako tym.

Pod umeleckym vedenim Zdenka Placheho je cinohra zamerena jak na velkoformatove divadlo at uz klasickeho nebo soudobeho repertoaru, tak na intimnejsi polohy, ve kterych o to vice vyznivaji herecke vykony hercu.

(Zdroj: http://www.ndbrno.cz)