Podle typu srsti se jezevcíci delí na
hladkosrsté, dlouhosrsté a drsnosrsté.
Hladkosrští jezevcíci se možná
odštepili ve 14. až 15. století od
francouzských basetu a pincu. Byli tedy pravdepodobne
nejstaršími nemeckými loveckými psy.
Dlouhosrští jezevcíci, kterí vznikli
krížením hladkosrstých jezevcíku
se španely, se objevili v 15. až 16. století.
Drsnosrští jezevcíci vznikli na prelomu 17. a
18. století krížením hladkosrstých
jezevcíku s kníracem a posledních sto let byli
tito potomci kríženi ješte s Dandie dinmond
teriérem. Roku 1888 byl v Nemecku založen "Klub
milovníku jezevcíku" a tehdy byl také prijat
jejich první standard.
Jezevcíci jsou chováni po celém svete. Jsou
to silní, svalnatí psi, se znacne
protáhlým telem a krátkýma nohama. Bez
ohledu na krátkost svých koncetin jezevcík
nepusobí neobratným dojmem. Jsou to chytrí,
živí psi, velice oddaní a verní
pánovi, výborní hlídaci s
pronikavým hlasem. Vyznacují se obvykle také
znacnou tvrdohlavostí. Mají rádi dlouhé
procházky, jsou využíváni jako
norníci. Dle vlastních zkušeností
vím, že nejlépe norují na gauci a v
posteli. Jejich konstituce jim neumožnuje skákat po
vertikální ose. Tento pohyb by mohl vést k
poškození pátere, zvlášte
má-li pes nadváhu.
Jestliže nyní premýšlíte, proc
tu píšu o jezevcících, tak
poblíž keše jednoho najdete, dokonce
vytesaného do kamene.
Keš byla vytvorena pod císlem VK - 109 pro
Valašské keškobraní 2009.