Na výchozích souradnicích cache nehledejte. Nachází se zde "pouze" vstupní portál Eliášovy štoly.
Eliášova štola
Predne, kdož obvinují kovy a jejich používáni zavrhují, nevidí, že na samého Boha žalují a ze zlocinu ho viní, tvrdí-li, že on stvoril nekteré veci zbytecne a bezúcelne, a domnívají-li se, že je puvodcem zlých cinu, kteréžto mínení zajisté není hodné zbožných a zkušených lidí. Potom jiste neskryla kovy zeme v hloubi proto, že nechtela, aby byly od lidí kopány, ale protože prozíravá a moudrá príroda každé veci dala své místo, rodí je v žilách a žilkách i ve vrstvách skal, jakoby ve vlastních nádobách a nádržkách na hmotu. Nebot v jiných živlech bud vznikati nemohou, ježto jim chybí hmota, nebo vznikly-li na vzduchu, což se prezrídka stává, nenalézají místa, kde by se usadily, nýbrž samy od sebe a svou vahou jsou snášeny dolu na zem. Když tedy kovy mají své vlastní a stálé sídlo v útrobách zeme, kdo by nevidel, že tihle haneci nedokazují, co chtejí dokázat svým verohodným vývodem? ... Nerosty nejsou ani prícinou války. Jako totiž když nekterý tyran, vzplanuv horoucí láskou ke krásné žene, vede válku s meštany, puvod války toho druhu vezí v bezuzdné vášni tyranove, nikoli v lepé tvári ženine. Práve tak když nekdo zaslepen žádostí zlata a stríbra, válcí s bohatými národy, musíme klásti kovy mimo prícinu a všechnu vinu svrhnouti na lakotu. Nebot zurivé útoky a hanebné ciny, které práva národu a obcanu oslabují a porušují, vznikají z našich nerestí.
(Georgii Agricolae De Re Metallica Libri XII, kniha první)
Rudolfovský rudní revír
Na východ od Ceských Budejovic se rozkládá tzv. rudolfovský rudní revír. Jedná se o historicky významný revír s težbou polymetalických rud. Rozprostírá se jjz. smerem od Velechvína pres Rudolfov až k Vidovu v délce cca 13 km a šírce okolo 1 km. Nachází se v jižní cásti tzv. blanické brázdy. Rudní žíly se zde ve vetší míre koncentrují v okolí Libníce, Hur, Adamova, Rudolfova a u Starých Hodejovic. Ty místy vycházely až k povrchu a tak již v ranných dobách hornictví neunikly lidské pozornosti. První pocátky težby v budejovické oblasti spadají již do ctrnáctého století, pricemž první zmínka o kutání nedaleko od Rudolfova pochází již z roku 1385. Dobou nejvetšího rozkvetu težby stríbra však bylo až šestnácté století, kdy v Evrope vypukla tzv. stríbrná horecka. Z hlediska vývoje dolování v Rudolfovském revíru lze pozorovat pouze dve období, kdy zde probíhají rádné hornické práce. Jsou to období let 1547 - 1596 a 1750 - 1852. Ostatní cinnost zde predstavovala pouze více ci méne nezdarilé težební pokusy. V období 1547-1596 se soustredilo dolovální na území dnešního Rudolfova a pozdeji na Libníc. Na Vesci bylo dosaženo úklonné hloubky približne 370 m, v Rudolfove cca 290 - 320 m a na jižním okraji obce, smerem k Dubicnému, na tzv. vráteckém pohorí do hloubky asi 80 m. Celkové množství vyteženého stríbra v rudolfovském revíru v letech 1547 - 1618 je na základe starých písemných zpráv odhadováno na 174 250 hriven, tj. 44 085 kg. To predstavuje prumerne 2 372 hriven stríbra za rok (600 kg/rok). V tomto období došlo k vytežení nejbohatších partií zdejších rudních žil. Další více než tri a pul století lze spíše charakterizovat jako období odvodnování dolu než jako období težby stríbra.
Do soucasnosti se zachoval pouze zlomek z puvodního množství hald v Rudolfovském revíru a i ty jsou vetšinou již znacne devastované a cástecne rozvezené. Mnoho puvodních dulních del a hald leželo v místech dnešní husté zástavby a pozdejší terénní úpravy dnes zcela znemožnují jejich identifikaci.
Dulní technika na budejovických stríbrných dolech byla vcelku primitivní, což se projevovalo predevším na velikosti a smeru jednotlivých dulních del. Na ložisku byla ze všeho nejdríve ražena šachta, sledující smer zrudnení. Poté byly budovány prekopy a slepé šachtice (tzv. hašply). Ty byly zpravidla raženy tak, aby zastihly co nejdríve bohaté polohy a mohlo se vzápetí pristoupit k vlastní težbe. Štoly byly zakládány velmi zrídka. Nejbohatší nálezy stríbrných rud se však nacházely až v hloubkách od 60 - 80 m do cca 250 m pod povrchem, prumerne kolem 130 m, což potvrdilo i pokusné obnovení dolu v druhé polovine 18. století. V hloubce kolem 300 m ruda vyklinovala na tzv. "cerné skále", nicméne z duvodu zatopení vodou byly doly opušteny ješte dríve, než došlo k vytežení partií v hloubkách 120-130 m.V techto hloubkách se težba potýkala s vydatnými prítoky podzemních vod, které bylo nutné stále odcerpávat. Nejdríve se voda vynášela v kožených pytlích pomocí žentouru na konský pohon, s pribývající hloubkou dolu však bylo zapotrebí používat výkonnejší cerpadla s vodním pohonem. Tato cerpadla vyžadovala dostatecné zdroje povrchové vody, kterých byl v revíru nedostatek.
Nekteré typy dulních cerpadel (Georgii Agricolae De Re Metallica Libri XII, kniha šestá)
Rešením proto byly odvodnovací štoly, nebo-li štoly dedicné. Tato díla mela rozhodující význam pro další težbu, nebot se vzrustající hloubkou dolu nebylo možné cerpání dulních vod na povrch. Štola získávala dedicné právo za predpokladu, že dosáhla ložiska v hloubce 9,5 látra. Z dedicného práva vyplýval nárok na 1/9 rudy vytežené v dolech, které odvodnovala. Bohužel toto kritérium vedlo zákonite k tomu, že dedicná štola málokdy dosáhla ložiska ve vetších hloubkách a po delší dobe musela být ražena štola další.
Štoly pak jsou dvojí. K jednem nenáleží nikomu žádné právo vlastnické, druhé mají neco práva vlastnického. ... A tak druhý druh štoly nejprve toto právo má: cokoli rudy podnikatel její neb težarstvo nalezne v dolových merách, kterými se žene štola, v hloubce jednoho látra a ctvrtiny jest jeho. ... Dále jedna každá jáma bohatá kovy, které se dolují, kterou vysušuje štola a prináší jí vzduch, jest poplatná podnikateli štoly devítinou výtežku. Je-li více štol toho druhu hnáno v jedné míre bohaté rudou, a všechny ji vysušují a dodávají vzduch, z rud, které nad podlahou každé štoly se dobudou, podnikateli každé štoly se dává devítina; co však pod podlahou každé štoly se doluje, vždy podnikateli nejblíže nižší štoly náleží.
(Georgii Agricolae De Re Metallica Libri XII, kniha ctvrtá)
Eliášova štola a její historie
Potíže s odvodnováním mela rešit Eliášova dedicná štola ražená od Úsilného v délce okolo 3 km. Ražba Eliášovy štoly zapocala v den sv. Eliáše, 20. cervence 1574. Na ražbe pracovalo 40 delníku z cechu Peti bratrí. Koncem roku již jejich pocet vzrostl na 56 havíru, 20 pacholku a ucnu a 4 dozorce. Težari predpokládali, že se podarí pri ražbe objevit nové žíly a proto vznikl požadavek na zapujcení težné jámy na každou takovou žílu, na osvobození od desátku alespon na dobu ražení štoly, dále na vyplácení príspeveku ve výši šesti kop za každé látro dosažené hloubky a konecne aby s vyteženým kovem mohli nakládat dle svého uvážení a byli osvobozeni od veškerých daní. Jakkoli byl tento požadavek neskromný, souhlasil král Maxmilián s prednostním právem na každou nove objevenou žílu a osvobodil težare od desátku na dobu 10 let, jestliže budou pracovat bez cistého zisku. Príspevek na ražení štoly stanovil ve výši 3 kopy za každé látro hloubky pri dosažení ložiska. Není proto divu, že na štole se poté pracovalo ve dne v noci v poctu 90 horníku. To ovšem vyžadovalo takové množství penez, že již v prosinci roku 1578 nebyla královská komora schopna platit slíbenou podporu. Nepomohla ani komise v cele s nejvyšším mincmistrem, vyslaná v letech 1580 - 1581 králem Rudolfem II. a práce na štole byla po šesti letech ukoncena. Délka Eliášovy štoly tehdy cinila okolo 1000 later.
Další práce na štole pokracovaly až roku 1584, kdy vzniklo nové težarstvo. Ackoli již bylo jasné, že ražení dalších 260 later by trvalo pri dosavadním tempu práce okolo 26 let a stejne by nevyrešilo problémy s dulní vodou (dosažená hloubka mela být 37 later, tzn. pouze o 15 later níže než dedicná štola Abrahámova) pokracovaly práce dále. Staré doly již tehdy dosahovaly hloubek až 150 m.
Další pokusy o ražbu Eliášovy štoly spadají do roku 1605. Tehdy se pokracování prací na štole, která dosahovala délky 1300 later snažil prosadit Petr Vok. Nezískal však potrebnou podporu a štola chátrala dále.
Za doby pusobení nejvyššího mincmistra Štepána Beinga se štola sv. Eliáše opet dostává do popredí zájmu. Do roku 1630 byly provedeny opravy až k 11. svetlíku v délce 484 later. Cíl ražby - vesecká žíla - byl stále v nedohlednu. Roku 1635 byla celba vzdálena od vesecké žíly celých 335 later. Podle posudku nejvyššího hormistra by ražení tohoto úseku vyžadovalo približne 25 let soustavné práce a financní náklady 100 000 zlatých. O hospodarení težarstva si lze udelat obrázek z nekolika následujících údaju. Eliášova štola byla od roku 1628 do roku 1718 (tedy za 90 let!) prodloužena o 200 later nákladem 109 000 zlatých. Délka štoly tehdy cinila 1416 later. Štola byla vyztužována velmi neodborne a kvalita výdrevy se projevovala castým rícením. Také smer ražby byl volen velmi nevhodne. Zatímco chodbice mela jít ve smeru 10. hodiny, uhýbala a její skutecný smer byl 12,5 hod. Skutecné náklady na ražbu mohly cinit zhruba 10 000 zlatých, zbylých témer 100 000 zlatých se (jak již to bývá) rozplynulo kdesi v nenávratnu. Není tedy divu, že jakmile vyplynuly tyto skutecnosti na povrch, došlo k okamžité výmene šichtmistra a na scénu vstupuje velký muž v historii Eliášovy dedicné štoly a vubec v celé historii rudolfovského dolování, Josef Capeta.
Lze ríci, že za jeho pusobení štola jen vzkvétala. Capeta se snažil obnovit staré doly rudolfovského revíru a proto se soustredil na Eliášovu štolu, kterou chtel prodloužit až k vesecké žíle. Štola byla prístupná pouze v míste 19. svetlíku, jinak byla až k ústí zanesena zhruba 3/4 m mocnou vrstvou bahna. Okamžite bylo zapocato s jejím cištením a soucasne zacaly práce na celbe. Ražba pokracovala ve smeru k šachte Florián. Cištení štoly zamestnávalo 9 delníku, 5 delníku zmáhalo šachtu Florián. Již za rok byla tato šachta vycištena a koncem roku 1725 byla úspešne propojena s Eliášovou štolou. Tím soucasne vznikl 20. svetlík, který zajištoval prívod vzduchu do štoly. Za šachtou Florián se štola rozvetvila. Jedna vetev byla ražena stále puvodním smerem (približne k JV) do pohorí, druhá vetev, pozdeji nazvaná Tríkrálovská, smerovala k JJZ na šachtu Boží vule. V srpnu 1730 cinila délka první vetve 108 later a délka tríkrálovské odbocky 94 later. V témže roce zacal také rudolfovský farár Achard razit z Floriánovy šachty odbocku Panny Marie Vítezné.
Koncem roku 1734 dosáhla Eliášova štola šachty Boží vule a okamžite bylo zapocato s ražbou ve smeru na staroveseckou šachtu Trešne. Capetuv plán byl prostý - proražením štoly do šachty Trešne se melo docílit kompletního odvodnení starin veseckého pásma, což by umožnilo pokracování težby do vetších hloubek. Zmáhání šachty Trešne se ovšem neobešlo bez prekážek a nebezpecí pro pracující delníky. Obzvlášte nebezpecné byly údajne výskyty výbušných dulních plynu.
Realizace propojení štoly s šachtou Trešne však musela být na delší dobu odložena. Roku 1735 se težarstvo usneslo na rozhodnutí nadále nepokracovat v ražbe a veškerou svou cinnost smerovat na pouhé udržování štoly. Posléze byl vydán zákaz i na zmáhání šachty Trešne a tím byla veškerá cinnost smerující k odvodnení veseckých dolu zastavena. Po ukoncení techto prací byla cinnost presunuta na ražení odbocky Panny Marie Vítezné smerem k šachte Florián. Roku 1738 byla tato štola vzdálena od Floriánovy šachty 75,5 látra. V téže dobe však znacne chátrala jak šachta Trešne, tak Eliášova štola i Tríkrálovská odbocka. Temto dílum hrozila zkáza vyplývající z nedostatku delníku a dreva, potrebného pro obnovu zchátralé výdrevy. Po roce 1738 dochází k úplnému zastavení prací smerujících k odvodnení a obnove starých dolu a nastává období útlumu a necinnosti. Ctrnáct havíru stacilo tehdy sotva na údržbu štol a výmenu výdrevy. Znacná cást Eliášovy štoly byla zanesena bahnem a pouze dva z 19 svetlíku byly v relativne dobrém stavu. V Tríkrálovské odbocce, dosahující tehdy délky 223 later byla nedostatecná výdreva a odbocka Panny Marie Vítezné byla dokonce v délce 20 sáhu zarícena. V žalostném stavu byly též šachty Boží vule a Trešne.
Roku 1756 dochází k obnove prací na ražbe Tríkrálovské odbocky. Od roku 1762 byly znovu zapocaty i práce na odbocce Panny Marie Vítezné. Ražba této severní odbocky Eliášovy štoly však probíhala etapovite s mnohými prestávkami. Zatím se jižní odbocka štoly (Tríkrálovská) úspešne blížila k šachte Šalamoun, se kterou byla také roku 1763 konecne propojena. Tím vznikl svetlík, privádející do podzemí dostatek cerstvého vzduchu. Na vydrevování štol pracovalo tehdy 5 havíru s jedním dozorcem a spotrebováno bylo 200 až 300 vozu dreva rocne.
V roce 1767 (kdy byl též na šachte Trešni zrízen konský žentour) se již opet pokracuje v ražbe odbocky Panny Marie Vítezné a dochází také ke zmáhání šachty Nové boží požehnání. K propojení štoly s touto šachtou dochází roku 1769. Roku 1770 vydává dvorní komora narízení znovu obnovit šachtu Trešne do puvodní hloubky, ale tento podnik koncí díky velkým prítokum dulních vod po 17 letech práce nezdarem. Ješte pred ukoncením veškerých prací na šachte Trešne, byla Tríkrálovská odbocka prodloužena za šachtu Filipa a Jakuba.
Dále byla zapocata ražba prekopu za šachtu Boží požehnání k šachte Lazar. Tyto práce byly zastaveny v cervnu roku 1807. Dalším neúspešným podnikem v dejinách Eliášovy štoly byl nový pruzkum dulního pole z Eliášovy štoly na sever i na jih, povolený státní správou roku 1818. Na dolování byla venována polovina výnosu z vojenské dane, avšak celý podnik neukázal žádné uspokojivé výsledky a byl roku 1827 zastaven.
V prubehu 19. století se v Rudolfovském revíru uplatnovala soukromá težarstva. Nejvýznamnejším bylo težarstvo Sv. Jana Nepomuckého, složené prevážne z budejovických meštanu. Vzhledem k tomu, že melo propujceny mimo jiné i dulní míry v blízkosti Eliášovy štoly, došlo k obnove jejího ústí, dále Floriánovy šachty, odbocky Panny Marie Vítezné až k cechu Lazar a Lazarské šachty. Posléze byla spolecnost prejmenována na St. Elias Silberbergbau Gewerkschaft. Ta nejen že štolu obnovila, ale v roce 1845 nad ní zacala v Hurách hloubit šachtu Eliáš. Ta zastihla štolu v hloubce 95 m a pokracovala dalších 60 m pod její úroven. Nové težarstvo Rudolfstädter Erzbergbau-Gewerkschaft, ustavené r. 1988 štolu upravilo a šachtu Eliáš prohloubilo. V hloubce 160 m byla zahájena ražba chodbice smerem k Libníci. Ta však byla v r. 1910 díky velkým prítokum vod a nedostatku financí ve vzdálenosti 1185 m ukoncena. Po úpadku tohoto težarstva již nedochází k další obnove prací na Eliášove štole.
Nekteré pak z techto pohrom a ješte nekteré jiné jsou prícinou, proc se nemohou šachty hloubeji kopati. A tak první nejduležitejší duvod jest ten, že nejsou bohaté rudou. Anebo, jsou-li ješte nekolik láter bohaté, že jsou v hloubce zcela hluché. Druhý duvod jest zátopa vodní, kterou nemohou horníci ani odvésti do štol, protože tyto nemohou býti hnány hluboko do pohorí, ani stroj nemuže vody vytahovati, protože šachty jsou velice hluboké, anebo i kdyby ji mohli vytahovati, ponevadž nepoužívají stroju. Není divu, nebot náklady by byly mnohem vetší, než výtežek z chudé žíly. Tretí prícina jest težké ovzduší, které nemohou nekdy težari ani umením, ani nákladem napraviti. Proto tedy se opouští dolování nejen v šachtách ale i ve štolách. Ctvrtý duvod jsou jedovaté výpary na zvláštním míste, není-li v naší moci je vymýtiti nebo zmírniti. Z tohoto duvodu u Plané šachta sv. Vavrince nemohla býti hloubena, ac stríbro obsahovala. Pátý duvod je hrozný a vražedný démon, nebot nemuže-li býti vypuzen, každý z šachty utece. Šestý, když výdreva uvolnená spadne, nebot tu obycejne následuje zrícení skalních sten. Výdreva v dole se obnovuje pak jen tehdy, je-li žíla velice bohatá. Sedmý duvod jest neklid válecný, k vuli nemuž, nelze-li prímo zjistiti, že horníci opustili šachty a štoly, není je možné obnoviti. Nebot neveríme, že by byli naši predkové tak netecní a pohodlní, aby opustili jámy, které by mohly nésti užitek.
(Georgii Agricolae De Re Metallica Libri XII, kniha šestá)
Eliášova štola dnes
Roku 1932 byla Eliášova štola upravena jako vodní zdroj pro Ceské Budejovice. Sberným systémem se tak stala celá štola vcetne obou odbocek. Štola byla pro vodárenskéúcely upravena predevším vybudováním betonových hrází, což melo za následek zaplavení vetšiny profilu štoly. Nicméne práve využití štoly jako zdroje pitné vody ji zachránilo pred zánikem a osudem, který postihl vetšinu dulních del v revíru. Po vybudování vodní nádrže Rímov prestala být Eliášova štola využívána jako vodní zdroj. Štola je prístupná v délce okolo 0,5 km jednak puvodním ústím z Úsilného, jednak cca 18 m hlubokou vodárenskou šachtou pri silnici Úsilné-Hury. Tento krátký úsek štoly byl nove upraven pro turistické zprístupnení.
Ústí vodárenské šachty v roce 1995; pohled šachtou vzhuru; drobné krápníky ve strope štoly
Literatura a podklady:
Georgius Agricola: De re metallica Libri XII. - Dvanáct knih o hornictví a hutnictví. Montanex, 2001
Koran, J. a Koutek, J. (1947): Rudní ložiska oblasti rudolfovské a jejich dejiny. Geotechnica, sv. 2.
Novák, V. (1978): Minulost a soucasnost dedicné štoly Eliášovy. Výber z prací clenu hist. klubu pri Jihoc. Muzeu v C.B. 15: 171-172.
Cícha, J. (1999): Jeskyne a historická dulní díla v jižních Cechách a na Šumave. Nakl. Kletr.
archiv autora (mapy, fotografie, poznámky,...)
K samotné cache
Pro získání souradnic finálky budete muset odpovedet na nekolik otázek. Doporucujeme postupovat poporade. První otázky mužete vyhledat v teplícku domova, pro získání ostatních odpovedí bude zapotrebí navštívit 2 stages. Tak hurá do toho!
- A: V našem hornictví se od 13. do 19. stol. vystrídala celá rada ruzných délkových mer. Postupne docházelo k situaci kdy se u nás postupne objevovaly takové míry jako napr. dumploch, ceský loket, pozdeji freiberské látro, uherský a vídenský sáh ci uherské nebo vídenské látro a pozdeji konecne metr. Jednotlivá látra se navzájem ponekud lišila. Hodnota A odpovídá délce uherského látra, zaokrouhlené na celé metry.
- B, C, D: Z tabulky níže si mužeme ucinit predstavu o poctu zamestnancu na dolech v rudolfovském revíru a jejich výdelcích (údaje z výkazu cechu Boží vule z r. 1554). Hodnota B = pocet delníku, kterí meli na starosti plnení mechu vodou nebo rubaninou. Hodnota C = minimální týdenní mzda delníka u vrátku (v groších). Hodnota D = pocet delníku, kterí poháneli kone u žentouru. Otázky se vztahují k cechu Boží vule.
- E: Na stage c. 1 naleznete informacní tabuli s údaji o Eliášove štole. Hodnota E = celkové odhadované množství stríbra vyteženého v rudolfovském revíru od 16. století (v tunách).
- F: Na stage c. 2 se nachází tzv. "Rotunda". Jedná se o vyústení již zmínené bývalé vodárenské šachty. V bocích Rotundy se nacházejí podlouhlá delená okna. Hodnota F = pocet tabulek v jednom okne.
| Druh delníku |
Pocet delníku |
Délka smeny (hod.) |
Mzda za týden v groších |
| Havíri |
15 |
8 |
36 |
| Hašplíri |
18 |
12 |
26-32 |
| Šturcíri |
7 |
12 |
30-60 |
| Tesari |
6 |
12 |
30-60 |
| Kovári |
3 |
12 |
40 |
| Trejvíri |
10 |
12 |
26-38 |
| Pacholci doloví |
7 |
12 |
28-30 |
| Vozkové |
7 |
12 |
28-30 |
| Hlídac |
1 |
- |
16 |
| Propíraci rudy |
14 |
12 |
40-72 |
| Hutní delníci |
19 |
12 |
22-44 |
| Pacholci hutní |
4 |
12 |
24-40 |
| Dozorci doloví |
4 |
- |
60-84 |
| Mistri hutní |
3 |
- |
68-120 |
| Mistr trejvírský |
1 |
- |
66 |
| Písar hutní |
1 |
- |
72 |
Tak ted máte všechny potrebné indicie a mužete si zapocítat:
G = [(C + D + E) * B / A] + C + E + B - 1
H = (F * C / A) - A
Pro výpocet finálky použijte výchozí souradnice (souradnice ústí Eliášovy štoly) ve tvaru:
N 49°00.xxx
E 014°30.yyy
potom:
X = xxx – G
Y = yyy + H
Souradnice finálky:
N 49°00.X
E 014°30.Y
Obsah cache:
Do krabicky vkládáme kapalnou FTF prémii (pravá nefalšovaná Eliášovicka), 3x CWG Jeskynári, 3x odznácek - ješterka, 3x zvýraznovac. Na cestu pouštíme náš Travel Slug.
Prosíme, nedelejte z cache smetište a vkládejte pouze predmety, které ješte mohou nekoho potešit.
Obal cache je dvoupláštový, prosíme ponechávejte vnejší obal na svém míste a vyndávejte pouze vnitrní.
Dbejte na dukladné zakrytí cache, at zbytecne neprijde do nepovolaných rukou.
Nezapomente si z logbooku opsat bonusovou otázku!!!
Budete ji potrebovat pro Velkou geologickou cache.
Pripravujeme pro vás celou sérii caches s geologickou tematikou:
- Vltavínárská cache (v príprave)
- Velká geologická cache (v príprave)