Čečínské polesí
Rozsáhlé Čečínské polesí ležící mezi Dolním Hradištěm a Kočínem na východě a Nebřezinami a Babinou na západě je historickým důsledkem hospodářských snah cisterciáckého kláštera v Plasích. Řeholníci získali postupně části zdejší vsi Čečín. Vesnici následně zrušili a na jejím místě na počátku 13. století založili grangii (specifická forma hospodářského dvoru). Nicméně po husitských válkách byla grangie v Čečíně dána do zástavy, čímž byla zahájena její zkáza. Na konci 15. století se sice grangie vrátila zpět do majetku kláštera, ale o půl století později se o ní mluvilo jako o pusté. Na místě grangie dnes naleznete starý ovocný sad, rybníky, kapličku a několik domů. Absence lidského osídlení se stala dobrým předpokladem pro zachování rozsáhlých lesů v jejím okolí.
Lesní areál je na své jižní straně ohraničen hlubokým údolím Střely, ale i na pravém břehu pokračují rozsáhlé lesy. Převýšení mezi hladinou řeky a horními okraji údolí dosahuje na mnoha místech 100 metrů. Svahy erozních břehů jsou tvořeny skálami prudce padajícími k řece. I v lokalitě U Ševcovy skály lze najít několik skalních výchozů nabízející výhled na okolní svahy i protékající vodu, ale také jeden výjimečný dub zimní, významný strom Lesů ČR. Nejlepší je ale celková opuštěnost této části údolí.
Ševcova skála
Co mají ale zdejší skály společného ze ševcem? Připomínají snad ševce skloněného nad verpánkem? Nebo kdysi patřily ševci? Do dneška zůstalo jen jméno a možná se ani neví, jaká skála je vlastně ta ševcova. Nebo se toho ví více?
Představte si, že na Dolejším Hradišti žil kdysi mladý švec Jíra Tomšů. Verpánek mu zůstal po tátovi, který už pár let obouval v nebi, zatímco Jíra obouval na Hradišti a po okolních vesnicích. To dá rozum, že z místních nohou by na živobytí nebylo, a tak chodil na začátku měsíce po sousedním Kočíně, Kopidle a Vejrově, po neděli zašel na Lednici, do Bučku a dál na Kozojedy a Borek, za další týden přešel údolí, aby obešel sedláky v Korytech a Dobříči, a poslední týden měsíce měl cestu na Babinu a Nebřežiny. Po každém návratu připravoval botičky, aby je při dalším kolečku vzal pěkně hotové sebou. Díky častým cestám také nosil mezi vesnicemi noviny: jak se urodilo, kde komu co přibylo do kolíbky, babské šeptání o veselkách i zprávy o nemocech a ourazech.
Jíra se pro řemeslo něco nachodil už s tátou a tak znal okolní kraj lépe, než sedláci. Těm končil svět na polích za humny a či nanejvýš o výročním trhu v Kralovicích. Neznal samo sebou úplně každý kout, nebyl hajný, ale věděl, na jaké cestě nebudou v zimě závěje, kde v létě cesta povede ve stínu korun stromů, také kde v lese najít maliny a houby, a kde je studánka pramenité vody pro uhašení žízně.
Jednou na podzim se vydal s botami do Babiny a pak do Nebřežin. S jeho prací byla spokojenost, sešlo se i pár objednávek, za což byl Jíra rád, neboť sem příští měsíc nepůjde s prázdnou. A usmálo se na něj takové malé štěstí – panímáma Daňková, co měla dům za cestou, ho pozvala na jídlo, že prý mu už musí od rána pěkně kručet v břiše. Šel rád, protože jablíčka na cestu už snědl, jen co vyšel za Babinu, ale také že Daňkovic Anička byla děvče radost pohledět. Když jedl, občas se na něj usmála a on by se na ni vydržel koukat až do večera.
A taky že se začalo smrákat, když z Nebřežin odcházel. Jíra měl sice pro strach uděláno, ale cesta přes les mu dělala starost. Čečínské polesí bylo rozsáhlé, na obloze samé mraky a než dojde domů, bude černočerná tma. Vydal se na cestu a v žertu se utěšoval, že duchové mnichů na Čečíně jsou lepší než čerti na potoce pod Kočínem.
Cesta podél potoka utíkala dobře, obloha byla ještě světlá, ale jak stoupal k hájovně, setmělo se úplně. Občas zaslechl nějakého opozdilého ptáčka, ale jinak jen šuměly stromy. Netrvalo dlouho a už míjel hájovnu. Na chvíli uvažoval, zda nepožádá hajného Žaloudka o nocleh na seně, ale pak zase přidal do kroku a pokračoval k Hradišti.
Okno hájovny už nebylo vidět, když kdesi za sebou uslyšel houkání. Zastavil a naslouchal tím směrem, ale sova už ztichla. Jíra pokračoval, ale koutkem zahlédl mihnutí po straně. Zadíval se tím směrem pozorněji, ale viděl jen tmu a tmu. Na kuráž si začal zpívat ševcovské písničky, ale prozpěvování pomohlo jen na pár chvil. Nejprve se cosi pohnulo vlevo, jen o chvilenku později se něco mihlo před ním, pak zašustilo za ním a hned na obou stranách, čím dál to bylo horší. Jíra nic takového nezažil a dostával strach. Zrychloval, ale rychlá chůze proti jeho strachu nepomáhala.
Právě došel na křižovatku lesních cest, když se před ním objevila postava. Děvče. Ukrutně se lekl.
"U sta floků, aby tě šídlo píchlo, tys mně ale vyděsila," zaklel poševcovsku Jíra. V té tmě ji moc do tváře neviděl a tak vyzvídal:
"Kterápak ty jseš? A co tu vůbec děláš takhle pozdě sama?"
"Ale my tu nejsme samy," ozvalo se mnohohlasně a pak se nestačil divit. To děvče začalo malinko mihotavě svítit, rozhodně jí už byly vidět obrysy tváře, a zároveň se její postava rozdvojila! A pak znovu a znovu. Švec Jíra v mžiku stál proti přesile tuctu mihotajících panenek.
"To sou mi nějaké čáry," pokřižoval se švec.
"Neboj se a pojď si raději s námi zatančit", řekla první panenka, chytla jej za ruku a začala jej obcházet. Ostatní panenky začaly zpívat a tančit v kruhu okolo nich. Ta první panenka měla studenou ruku, ale usmívala se na něj skoro tak pěkně, jak Anička z Nebřežin. Točil se s ní a nemohl od ní odtrhnout okouzlením oči. Ale začala se mu vybavovat vzpomínka na vyprávění jeho maminky – a už to měl.
"Divoženky! Vy jste divoženky," vykřikl, zastavil se a pustil ruku první panenky. Zpěv ustal i kruh se zastavil.
"Zatancuj si s námi, odměny se dočkáš," přemlouvaly všechny Jíru.
"... když se konce dožiju," navázal odmítavě Jíra a vykročil, aby pokračoval v cestě. Ani si nevšiml, že jde z křižovatky jinam, než původně chtěl. Panenky se vydaly za Jírou:
"My jsme lesní víly, tančíme polehoučku, pojď si zatančit, zatancuj si, alespoň taneček, zahřeješ se, při tanci se pobavíš, půjde se ti zlehka, alespoň na chvilku si skočíme," štěbetaly, až šla Jírovi hlava kolem.
"Ticho, divoženka nebo lesní víla, všechno je to čeládka bezbožná," rozkřikl se Jíra do setmělého lesa. V panenkách to hrklo, až na chvíli přestaly světélkovat a štěbetat. Dlouho jim to však nevydrželo a už přemlouvaly Jíru znovu, aby si s nimi alespoň kolečko zatančil, že jsou z lesní rosy, ranní mlhy a lehoučkých pavučin upředené, nadbíhaly mu a usmívaly se na něj jedna podruhé, zatímco ostatní začínaly zpívat. Jíra šel odhodlaně dál, ale ty jejich světélkující tvářičky se mu líbily, obzvláště u té panenky, co jej oslovila první.
"Huš!" okřikl je Jíra, ale už zmlkly jen na úplně malou chvilku a pustili se do ševce znovu. Jíra si myslel, že už brzy bude na okraji lesa, kde se víl či divoženek zbaví, ale šel naopak k řece a k Hradišti se vůbec nepřibližoval. A panenky nepřestávaly naléhat, štěbetaly jak ptáčci na stromě za rozbřesku a Jíra měl pocit, že má v hlavě včelí úl.
"Tak dost! Tancovat s vámi prostě nebudu! Natož se všemi."
Panenky utichly. Vystoupila z nich ta první, podívala se mu hluboce do očí, líbezně se usmála a mile zaškemrala:
"Alespoň jeden jediný taneček se mnou, ševče Jíro, prosííím. Boty máš přeci dobré, ty neprošoupeš během jednoho tanečku, natož na lesní trávě. Prosím!"
Jíra se zakoukal do těch jejích bledých očí, koukal i na její úsměv a panenka svítila více a více. S Jírou už bylo zle:
"Dobrá, tak jeden a ani o kousek více," řekl opatrně švec a pokračoval trochu důrazněji: "a pak mně necháte jít mojí cestou!"
Mezi panenkami propukl veselý smích, který se postupně měnil v jemný zpěv. První panenka podala Jírovi svou studenou ruku a začala pomaloučku tancovat, jako její družky v kole okolo nich. Jíra trošku přešlapoval, ale panenka se na něj usmívala přímo kouzelně a za chvíli tančil s ní. Tempo se pozvolna zrychlovalo, panenka už zářila a mezera mezi nimi se postupně zmenšovala: z délky páru natažených paží byla už jen škvírka. Jírovi bylo z tance horko a tak odhodil kabát, aniž by přestal tancovat. Ostatní divoženky stále zpívaly, ale Jíra je nevnímal, vše mimo panenčiných očí pro něj bylo rozmazané. Rozmazaně vnímal i čas, tančil dlouho přes hodinu půlnoční. Kdyby jen věděl, že lesní víly při jednom tanečku klidně protančí celou noc.
Jíra by tančil dál, panenka už ho ani nestudila, její oči ho naprosto okouzlily, ale pak se něco stalo. Do oka mu vlétla nějaká muška, kterou snad přilákalo světlo panenek. Jíra měl velké štěstí: pustil ruku panenky, aby si promnul oko, a zavřené oko přerušilo kouzelnou sílu pohledu divoženky. Jíra se vymotal z kola divoženek, ale štěstí jej v tom okamžiku opustilo. Začala se mu točit hlava, oči si stále mnul a navíc vůbec nevěděl, kde je. Motal se po skále až na její okraj a pak udělal svůj poslední krok.
Panenky v mžiku dotančily, jejich smích vyprchal spolu s jejich září a vyplašené se rozletěly po celém lese. Jíra zůstal ležet dole pod skálou bez života. Až za několik týdnů jej našel hajný, když si všiml brašny a pohozeného kabátu. Na památku předčasně skončeného života mladého ševce Jíry Tomšů se skále nad Střelou říká Ševcova.
Kudy ke krabičce
Nabídneme vám jednu možnou cestu a věříme, že ty další si podle potřeby naleznete sami. Auto je možné zastavit na parkovišti (waypoint PA), odkud vede zpevněná cesta na Čečín, zároveň jde o modrou turistickou trasu. V Čečíně si prohlédněte sochu u rybníčku a u kapličky zahněte vpravo na zelenou turistickou trasu (pokud byste pokračovali rovně, došli byste na cache a krásnou vyhlídku RS #7 - Doubrava). Po zelené značce pokračujte k první velké křižovatce (waypoint K1), kde ze značky sejdete a vydáte se na jih.
Až dorazíte na další velkou křižovatku (waypoint K2), čeká vás rozhodnutí. Kombajnující kačeři a cyklisté se vydají na jih a po zhruba 170 metrech odbočí vpravo, přičemž odbočka je dovede do blízkosti cache. Naopak ti, kteří se rádi kochají, vyrazí odbočkou vedoucí trochu vpravo ve směru k dubu (waypoint DZ). Od dubu je dobré nejprve zajít na obě severní vyhlídky (waypointy V1 a V2) a pak se vrátit. Kousek od prostřední vyhlídky (waypoint V3) najdete krabičku, pak můžete pokračovat na jižní vyhlídky (waypointy V4 a V5). První čtyři vyhlídky považujeme za bezpečné, nicméně u poslední dávejte pozor, kam šlapete.
(kopie listingu)