Kabinet profesora Hrona Mystery Cache

4.června 1840 se v malé vesnicce Metánov na Českomoravské vrchovině jako šestý syn Rosalie a Jana Hronových narodil svérázný a nenapodobitelný vzdělanec, věčný student i profesor zároveň, filozof, spisovatel a vynálezce Jakub Hron Metánovský.

Jako nejmladší měl malé šance vystudovat. Až v šestnácti letech začal navštěvovat gymnázium v Českých Budejovicích. Pro svéráznou povahu a věkový rozdíl oproti spolužákům měl neshody s tamějšími pedagogy a poslední dva roky dostudoval na gymnáziu v Jindřichově Hradci. Při volbě povolání následoval nejstaršího bratra Tomáše a vydal se na učitelskou dráhu.

Na filozofické fakultě pražské Karlo-Ferdinandovy univerzity se začal věnovat studiu matematiky a fyziky. Na poslední semestry studia se stal posluchačem Vídeňské univerzity, kde získal aprobaci pro nižší gymnázia, již si r. 1873 v Praze rozšířil pro celá gymnázia.

Pedagogickou kariéru Hron zahájil půlročním působením na německém gymnáziu v Opavě. Další půlrocní učitelskou štací se stalo české gymnázium v Jindřichově Hradci. Třetí a poslední pedagogickou zastávkou bylo od roku 1871 gymnázium v Hradci Králové.
V profesní dráze mu nadřízení příliš nepřáli. Přestože si v roce 1876 Jakub Hron rozšířil kvalifikaci státní zkouškou z filozofické propedeutiky, zůstává po dvanáct let suplentem. Marně sháněl místo na jiném ústavu a nepomáhaly žádosti vlastní ani přímluvy bratra Tomáše, profesora gymnázia v Soběslavi.

Příčinou těchto marných snah bylo Hronovo lehké podivínství – Jakub Hron byl zvyklý nazývat věci vlastními jmény a hodiny matematiky a fyziky tak někdy bývaly pro studenty hodinami oprav českých slovníkových výrazů podle jeho vymyšlených novot, kterým někdy studenti ani nerozuměli. Například student u něj byl bažák ci bedlivák (baží po vzdělání), profesor byl zpyták (zpytuje, tj. zkouší žáka), školního inspektora nazýval pozorovákem (neboť pozoruje) , výslužníkem byl u něj penzista a když se potkal s jakýmsi Bienertem, policejním adjunktem, v rozhovoru ho důsledně tituloval pan policejní souchňapák.

Hronův nekonformní styl približují i příhody z jeho působení na gymnáziu:
V roce 1885 přijel na inspekci do hradeckého gymnázia zemský školní inspektor. Jak bylo zvykem, ve sborovně se shromáždili všichni profesoři a suplenti a ředitel je představoval. Hron nečekal, až bude představen, vystoupil z řady a představil se sám: „Jakub Hron, nejstarší náměstník v království Českém!“ Zaskočený inspektor, chtěje ovládnout situaci, odpověděl s úsměvem: „To jste tedy měl dost času i příležitosti připraviti se náležitě ke svému důležitému úřadu...“ Na to se Hron otázal „Ráčil jste se, vysoce slovutný pane pozorováku, také tak dlouho připravovati na svůj neméně důležitý úřad?“ a nedlouho poté dostal Hron jmenovací dekret a definitivně se stal profesorem.


O dva roky později, v roce 1897, byl předsedou gymnazijní maturitní komise obávaný zemský inspektor Kostomích. S ničím nebyl spokojen a při zkouškách mu působilo největší potěšení, mohl-li žáka ztrémovat a potom potopit. Podle Hrona byl ovšem školpozorovák při maturitě jen proto, aby pozoroval a ne zkoušel – to bylo věcí zpytákovou. Když pak Kostomích začal klást žáku otázky, rozhořčený Hron vstal a se slovy „Když bažáky zkouší pan pozorovák, nemusí zde býti zpyták“ odešel z místnosti. Jen s velkým přemlouváním ho pak přimeli, aby se vrátil zpět a pokračoval ve zkoušce.
Po maturite byla konference, na níž Kostomích formálne zhodnotil jednotlivé profesory a na záver se otázal, zda-li má nekterý z prítomných prání ci dotaz. Povstal jen profesor Hron: „Práli bychom si, abychom byli všichni tak moudrí a chytrí jako pan císarský královský zemský školpozorovák!“ Profesori zbledli, inspektor Kostomích zrudl a beze slova odešel.
Příliš už všeho patrně bylo i pro ředitele gymnázia, který ješte v tomto roce požádal o Hronovo předčasné penzionování.

Rozlučkovou hostinu pro své součtuny (tj. kolegy) sestavil Hron dle svého jadelního lístku: vývara (polévka), hovadina s omokem česenu (hovězí maso s česnekovou omáčkou), kokrhec výminka (kohout), svinstvo jablečné a černač (závin, že se svinuje a káva).

Nenapodobitelný a nepřehlédnutelný byl Jakub Hron i co se oblékání týče. Vše si přizpůsoboval, o všem premýšlel a držel se své zásady, že hezké je to, co je účelné.
Na hlavě nosil zvláštní zašpičatělý klobouk čili pohlavní pokrytec pokřtěný jménem „hronoid“. Klobouk byl šišatý s ventilem nahoře a svým tvarem měl omezovat působení atmosférického tlaku na hlavu nositelovu. Hron vycházel ze snahy chránit inteligentní obsah lebky – mozek, nadaný muhou (odvozeno od slovesa moci – mohu – může – tj. duchovní potence mozku spojená s vůlí). Dřevěnou formu pro jeho výrobu si Hron vyrobil sám.
Velice nápadné byly Hronovy veliké, tzv. blátoměrné boty tvaru nepálené cihly. Výšku jejich korkem naplněné podrážky stanovil Hron podle průměrné výšky bláta v Hradci Králové a pozdeji v Praze. Boty byly stejne široké vepředu i vzadu, aby prsty měly dost místa. „Není noha pro botu, ale bota pro nohu“ říkával Jakub Hron kritikům.

Roku 1889 se vydal na Světovou výstavu do Paříže, která v něm zanechala hluboké dojmy. Jako jeden z prvních Čechů vystoupil na nově zbudovanou Eiffelovu věž a v Paříži, mimo jiné také zkontroloval metrem vlastním etalon metru.

Během svého hradeckého působení vydal profesor Hron svá první díla vědecká i básnická. Roku 1894 publikuje vlastním nákladem svůj první vědecký spis Tři záhady měricko-početné rozřešené ku popisu přírodojevů obecných, a sice: 1.Záhada o kulích, 2. O mezerách, 3. O těsné výplni, o rok pozdeji spis Objev a popis nových pravidelných hranatin a dílo Čujba i jsoucno prostora, které vyvolalo rozruch svou neobvyklou češtinou .
V roce 1896 publikoval Hron dílo Nová určba odlehlot obežnicových ode Sluna s přípojkami – knihu, která mu údajně u ředitele gymnázia velmi přitížila - následovaly spisy jako Objev a popis dvojpravidelných hranatin, Přítaž i odpud hvězd, jako dopelněk soustavy Koperníkovy a zevšeobecnenost tohoto pojma, ale i díla Kořeny slovné řeči lidské s ohledem na slovanštinu ci Kořeny slovné řečí slovanských s ohledem na češtinu.
Vypuštením balonu ve tvaru slona se v roce 1901 rozloučil s Hradcem natrvalo.

Vypuštením slonového balónu vyvrcholila Hronova snaha o vytvoření létacího stroje. I tentokrát se inspiroval v říši zvírat a vytvořil balón ve tvaru slona. Originalita této koncepce nespočívá pouze v neobyčejném tvaru balónu, ale i v umístění koše aviatika. Na rozdíl od riskantních balónu a vzducholodí, kdy bývá posádka v koších ci gondolách při přistání vystavena nebezpečí zranění, měl slon lehce, měkce a pohodlně dosednout na své čtyri nohy. Aviatikův koš byl stejně jako u živých zvířat na hřbetu slona, odkud se rovněž ovládal let.
Slonový balón byl vypuštěn 19.června 1891 v Hradci Králové a celá akce je opředena legendami. Nejpravděpodobněji vypadá verze, že šlo o první experiment s menší částí slonového balónu, kterým chtěl Hron získat finanční podporu veřejnosti pro výrobu druhé, podstatné části. Balón o rozměru cca 5x10 m a váze 85 kg byl naplněn v městské plynárně 160 m³ svítiplynu a vyzvedl zátež až 30 kg. Jak dopadl „let“ balónu není jasné, dnes již žádný účastník tohoto happeningu, na který Hron sezval městskou honoraci, starostu, hejtmana i velitele hradecké posádky, událost svědecky nemůže doložit. Podle hradeckého deníku Ratiboř z roku 1901 došlo během plnění k utržení pojistné záklopky v chobotu, balón rázem splaskl a k letu tak nedošlo, jiné zdroje naproti tomu tvrdí, že byl balón úspěšně naplněn, profesor usedl do koše, ale sotva se slon něco málo vznesl, převrátil se i s odvážným vzduchoplavcem. Jisté jen je, že k dalšímu pokusu o vypuštění balónu již nedošlo, a tak tento převratný krok v balónovém létání nebyl nikdy doveden do konce. Kupodivu se nenašli ani plagiátoři, kteří by si tento originální nápad chtěli přivlastnit…

I když, jak vidno, vynálezy Jakuba Hrona nepředstavují jedinou oblast jeho mnohostranné tvorby, jen málokdo se mu v jeho tvůrčím rozletu může rovnat.
Jako svědek vědeckotechnické revoluce 19.století, horlivý čtenář technických novinek a návštevník světových výstav i oblastních veletrhů, zapisuje si Jakub Hron v roce 1897 do svého deníku: „Každý rok jednu novotu vymyslet = vzdelanec“.
Paleta Hronových vynálezů je nesmírně široká. Hron usiloval o sestavení létacích a hybných strojů, ale ze svého skrovného platu nebyl schopen financovat jejich náročnou výrobu a podporu pro své objevy se mu nedařilo sehnat ani u veřejnosti. V jeho zápisnících nacházíme množství poznámek a náčrtků, jedná se zčásti o důmyslná zdokonalení existujících přístrojů, zčásti o zcela nové objevy. U některých vynálezů je jejich účel bohužel dosti nejasný, posuďte sami, zde jsou některé z nich:

Ryba – loď (1868) Prvním dochovaným pokusem o vynález je náčrtek ponorky – dubové a železné lodi, která ve vodě jezdí jako ryba, do dálky, dolů, nahoru. Ponorka se měla potápět do hloubky pomocí napouštění vody do příslušných konců ryby. Pro snažší vynořování měla být opatřena nafouknutým mechýřem, který by ji táhl nahoru. Byla dimenzována pro čtyři osoby. Okna ze skla by umožňovala přítomným osobám studium podvodního světa. Po spotřebování kyslíku by se loď jednoduše vynořila a okny by se doplnil čerstvý vzduch. Hron neviděl potřebu v ponorce topit, neboť dle jeho propočtu jsou ve vodě vždy nejméně 4°C a v hloubi ještě tepleji.

Letoun (1868) kombinace potřebných vlastností ryby a ptáka dala vznik dalšímu vynálezu – letounu. To dokládá náčrtek stroje sestrojeného na principu využití síly ocasu ryby, který se pohybuje nalevo a napravo, a síly ocasu ptáka, který se pohybuje nahoru a dolů.

Bezkolejný vozohyb (1871) První vynález, který si Hron nechal patentovat. Stroj určený pro pohyb na silnici, který si údajně sám před sebe položil kolej, popojel, zdvihl kolej za sebou zanechanou a znovu ji položil před sebe. Roku 1871 zaslal Hron návrh vynálezu do vídeňského Úřadu privilegií a privilegium zřejmě obdržel. Vynález se dostal do stadia modelu, ale Hron nesehnal žádnou strojařskou firmu, která by měla o výrobu bezkolejného vozohybu zájem.

Postrkovadlo (1873) Náčrtek postrkovadla opěravého pro lokomotivu.

Dutý drát – telefon (1883) Zdokonalení telefonu na základě domněnky, že mluno se v prázdnu šíří bez odporu a tudíž rychleji nežli v medi.

Zdržovadlo (1883) Přístroj na vytahování předmětu do výšky za pomoci vláken a drátěných prutů.

Svítilna mlunová (1883) Svítilna do ruky, opatřená pružným pérem. Po natažení měla svítit alespoň dvě minuty.

Pánimo (1886) Náčrtek barevného skleněného zařízení s pozlaceným vrchem zřejmě pro farmaceutické potřeby. Stroj je nazván Europa pro odlišení od obdobného amerického zařízení. Pánimo (Europa) se skládá z hubátka, trupce, nádrže a medoduti.

Mísa kruhová (1886) Vynález řeší hyby vln odražených na míse kruhové. Položena-li mísa s vodou na prkno, otřeseno-li prkno, jdou zprvu vlny velikého kruhu k menšímu až ku středu, ze středu pak zase ku kraji a pak jest klid. Alternativami jsou mísy výklužnicové a příhodnicové.

Úprava fekálií do krychlí (1886) Zachycená myšlenka na úpravu výkalů – fekálií do krychlí a uložení do sudu z vypálené hlíny dost velkých, aby nesmrděly a 10 let vydržely ležet.

Ladička (1886) Vzniká zavěšením celé oktávy tyčí ladiček na tyč. Jednou ranou ladičky rozezní se pak celé hudidlo. Inspirací k tomuto vynálezu bylo Hronovi náhodné zjištění, že pokud klepne na deštník, rozezní se všechny pruty.

Hra s kulemi (1889) Společenská hra pro hochy a devčata. Jádro hry tvoří 13 kulí (suchých, hlazených, tvrdých a co možno pružných), které jsou umístěny v duté, kruhovite zahnuté rouře. Otvor A je na jednom konci rozšířen, takže v ústí jsou 3 kule. Otvor B je ve velikosti kule. Jeden hoch (děvce) drží nádobu s kulemi na tyči, druhý hoch stojí u otvoru B a chytá vyražené kule. Tretí hoch vhodí kuli c. 14 do otvoru A. Strefí-li střední kuli c. 1, vyskočí z opačného konce kule c. 13. Pokud ji druhý hoch chytí, hra podařena. Padne-li kule c. 14 na jinou kuli než na c. 1, pak kule c. 13 nevyletí, hod nezdařen a jde jiný hoch házeti. Později Hron hru zdokonalil vyšší rourou a pružným pérem.

Vodotryskotoc (1891) Systém vodních trysek, které zřejmě odrazem vody vytvářejí kruhový pohyb celé aparatury.

Buňát (1891) Druhý vynález, který se Hronovi podařilo patentovat, je buňát čili kalamář nezkotitelný. Fyzikální princip buňátu vychází z působení atmosférického tlaku na kapaliny.
Buňát se skládá ze dvou spojených nádob – zásobníku (zkráceného tlakoměru) a námočky (spodní nádoby). Obě nádoby jsou spojeny stokou. Zásobník se zcela naplní inkoustem, aby byl odtud vytlačen vzduch.
V námočce vystoupí inkoust jen po určitou úroveň. Při spotřebovávání inkoustu vytváří se v zásobníku vzduchoprázdno a v námočce se udržuje stále stejná hladina inkoustu. Inkoust tak nikdy nepřeteče pres okraj námočky. Na spodní straně buňátu je vyrobena vyvstálina, kolem níž se usazuje starý, hustší, kalný inkoust a zabraňuje tak pronikání nečistot zpět do zásobníku. Hrdlo buňátu je možné přikrýt kruvkou a ochránit tak inkoust před prachem. Stále stejná hladina inkoustu v námočce chrání pero před přeplněním a zabraňuje tak tvorbě kaněk. Díky svému tvaru je buňát nezkotitelný.
Pojmenování kalamáře dodnes zůstává záhadou. V Hronových poznámkách se vysvětlení názvu nedochovalo, a tak se dnes jen můžeme dohadovat, že kořen slova -buň- ukazuje souvislost mezi buňátem a buňkou – životadárnými hranatinami.
Při tvorbě ideální podoby buňátu hledal Hron nejdříve inspiraci v živočišné říši a uvažoval o tvaru svého oblíbeného slona, nosorožce, želvy ci baziliška.
Zabýval se i myšlenkou na podobu lidského srdce, nakonec se v něm však ozval matematik a fyzik se slabostí pro hranatiny a preferoval čistě geometrický tvar. Vytvořil tak pětiúhelný dvanáctistěn.
„Plato vložil svět do dvanáctistěna, človek vložil buňát – myšlenku do petudvánstěna. Budiž buňát dvánstěn s připojenou spojitou nádobkou (námočkou, ruvonorem),“ cituje Hrona Vladimír Bořecký v knize Zrcadlo obzvláštního (Z našich mašíblu). Jako nejvhodnější materiál pro výrobu buňátu zvolil sklo, ale sám podotýkal, že je možné vyrábět buňát i z porcelánu či plechu. V roce 1892 podal Hron na vídeňský Úřad privilegií žádost o patent nově sestaveného kalamáre. Rozsáhlá reklamní kampaň na prodej buňátu byla však v té době již v pohybu.
Hron prodával svůj vynález jak v Hradci Králové, tak v Jindřichově Hradci. Ve svých letácích zpočátku skromně vyzdvihoval pouze 17 dobrých vlastností buňátu, ale opojen dokonalostí svého kalamáře a skutečností, že se mu podařilo vynález ze svých skrovných finančních prostředku realizovat, připojoval stále nové dobroty a výhody buňátu. Sto sepsaných dobrých vlastností buňáta nejlepšinatého, petulatého, platonického, trojate sebesamařídivého, inkoustolepšivého, pohodlnatého muselo přesvědcit širokou veřejnost o nezbytnosti vlastnit tento převratný vynález. Kalamář se prodával po zlatce za kus a stal se ve své době ozdobou mnoha středních škol. A to i přes Hronovo upozornění na nepříjemnou jednostrannost buňátu: Kdo nemá v hlavě, tomu z buňátu nevleje se do hlavy, nýbrž jenom do pera.

Vzduchada (1894) Druh ornitoptéry – létadla s kývavými nosnými plochami. Hron se tak po letech znovu inspiroval letem ptáků a vytvořil nákres vzduchady, kterou dovedl k dokonalosti připojením pérových nohou. Ty měly zajistit stlačitelnost až o půl metru a tím i změkčit přistání stroje. Hronovy výpočty uvádějí i sílu přístroje nosebnou a vládebnou za tichého vzducha. V euforii z vynálezu složil Hron na vzduchadu oslavnou báseň. Nemaje dosti finančních prostředků, psal prosbu o finanční podporu příteli do Paríže. Avšak stejně jako u bezkolejného vozohybu ke konstrukci létadla nedošlo.

Lazuto (1895) Dvě vázadla, připínadla kovová, konopná, jimiž možno vylézti na strom kolmý, na tyč. Zřejmě šlo o roztažitelné ozubené půlměsíce, které používají opraváři telegrafního vedení. Za cenu 15 zlatých bylo lazuto prodáváno na Lidopisné (Národopisné) výstavě v Praze v roce 1895.

Spalba ohňová (1897) Jedná se o jakési zdokonalení tavební pece – spalování uhlíka – pomocí zahnutých trubek. Úpelná dokonalá spalba ohnová je docílitelná rourkami zahnutými.

Jasný plamen kostíku (1897) Zjištění, že křída promáčená kostíkem (fosforem) – roubík takový, do plamene svítí jasně. Stačí roubík tenký jako vlas.

Na podzim 1901 se jednašedesátiletý profesor Hron zapsal v Praze na Karlo-Ferdinandove univerzite na medicínu, kde absolvoval deset semestrů.
Studium bral velmi vážně, dosáhl prvního rigoróza (chladury) a ani zde ho neopustily inovátorské touhy. Za zmínku stojí jeho vynálezy narkózy hudbou, pitevního dmuchadla ( gumový balónek, do něhož Hron vložil zapálený doutník nejhorší ráže a stisknutím balónku dýmal a vytvárel libopach. Tento svůj vynález uplatnil při studiu medicíny, když v pitevne vyháněl smrad smradem. Obcházel mrtvoly s dmuchadlem v ruce a prohlašoval: „Nekouřím, a přece kouřím.“) a dodnes používané pitevní čepice.
Pro kolegy, nebo-li jak Hron říkal součtury, nehrál čtyřicetiletý věkový rozdíl žádnou roli. Starého profesora si oblíbili a brali ho s sebou po Vikárce a po hospodách. Dokonce s nimi musel cudný mládenec jednou i do nevěstince, to si ale vymohl status jen pozorovatele.
Před druhým rigorózem údajně protestoval profesor Jaroslav Hlava proti eventualite, že by nemotorný stařeček Hron měl někdy léčit, a vyhodil ho z patologické anatomie, aby byla zachráněna reprezentace lékařské vědy a nebyli ohroženi nemocní.

Neúspěchu na medicíne profesor Hron velmi litoval. Hned na podzim téhož roku (1906) se v šestašedesáti letech zapsal na práva, která ovšem nestudoval zdaleka tak horlivě jako medicínu a absolvoval jen sedm semestrů. Stal se nicméně členem právnického spolku Všehrd.
Opět začal publikovat, zejména jazykovědné a filozofické práce. V roce 1907 publikoval svéráznou etiku pod titulem Skutky lidské, která patří k nejčtěnejším Hronovým knihám a je jedinou jeho posmrtně vydanou knihou.
Věkový rozdíl Jakuba Hrona a jeho součturů na právech se oproti medikum zase o něco zvýšil. Neporozumění prohlubuje i poněkud jiné sociální a politické složení studentů. Napětí vyvrcholilo, když Hron vyhověl mladým kolegům a uspořádal v roce 1908 na právnické fakultě veřejnou přednášku na téma „Popis prostora a míst prostorných“.
Přednášku pojali studenti jako recesi, děkanát následně jako frašku a další pokračování na půde Karolina zakázal. Přesto Hron dále studoval až do roku 1910, kdy se rozhodl vrátit do své rodné obce Metánova.

Ve svérázně zařízeném pokoji, dříve tanečním sále hostince, strávil profesor Hron poslední léta svého života. Společníkem mu zde byla údajně kostra z dob lékařských studií.

Jakub Hron zemřel na následky nachlazení 29. dubna 1921, pochován je na hřbitově v nedalekém Častrově.

Trvalo dlouho, než jeden z představitelů Divadla Járy Cimrmana, Ladislav Smoljak přiznal, že Jakub Hron Metánovský byl jedním z Cimrmanových předobrazů. „Český vandrovník Alois Bér, svérázný Václav Plumlovský, Eskymo Welzl a profesor Hron,“ vypočítal Smoljak osobnosti, které sloužily jako model pro Cimrmana. Tomu, kdo se s Hronovým dílem seznámí důkladněji, musí být příbuznost s Cimrmanem zřejmá.