Centrální kaple na krížovém
pudorysu je presne orientovaná, delší osou na
sever jih, kratší východ západ.
Hlavní smery pudorysu vytvárejí na
svetové strany orientovaný kríž. To jiste
souvisí se zasvecením - kaple
Povýšení svatého Kríže. Z
toho duvodu je i Brístevská hura
nazývána ponekud vznešene Krížovou
horou. To, že se jedná o vcelku mírnou
vyvýšeninu v jinak rovinaté krajine
pozná každý, kdo ke zrícené kapli
vystoupí.
Z kaple zbyly jen zbytky klenebních oblouku a
puvodní vzhled by šlo jen steží
rekonstruovat. Jak došlo k takové devastaci?
Nejedná se ani o dukaz válecného
besnení, ani o doklad minulého nebo soucasného
vandalismu. Historie její destrukce je
zvláštní. Dalo by se romanticky konstatovat,
že kaple byla postavena na špatném míste.
Posvátné místo se dostalo do konfliktu s
nebezpecným živlem, s ohnem. Kaple totiž
dvakrát dosti neobvyklým zpusobem vyhorela.
Poprvé roku 1762 do veže uderil blesk a celou kapli
ponicil. Presto byla opravena, ale cekalo ji další
neštestí. Prišlo znenadání, 30.
dubna 1816, kdy pri pálení carodejnic dopadlo
košte vyhozené do vzduchu na šindelovou
strechu kaple, která se vznala. Požár byl
zdaleka videt, ale nejednalo se o obvyklý ohen
predmájové noci.
Pak již barokní kaple opravena nebyla. Poute a
bohoslužby ustaly. Duchovní místo osirelo.
Presto místo pritahovalo a trosky kaple jako pavuciny
oprádaly dosti fantastické povesti. Je
zvláštní, jak je nekterá místa
pritahují.
Jedna z místních povestí vypravuje, jak se
jeden místní sedlák rozhodl, že si ze
zniceného Božího místa odveze
dlaždice. Komu jsou tam zapotrebí? A jemu
zvelebí stavení. Prijel v noci s povozem ke
zrícenine, ani nezacal vylamovat dlaždice z podlahy,
když ze tmy vystoupila vysoká bílá
postava. Bylo to strašné. Prízrak se tycil
vysoko nad propadlou klenbou. Hlava jako by se ztrácela v
hvezdné obloze. Sedlák vzal do zajecích,
roznemohl se, a za cas zemrel. Ale z puvodní dlažby,
kterou ochranoval duch, v rozvalené kapli presto nezustala
ani jediná...
Brístevská hura, nebo také
Krížová hora, cní uprostred polí,
zdaleka viditelná. Jedná se o tak zvanou "svedeckou
horu", která byla casem vypreparovaná z méne
odolných krídových usazenin. Donedávna
byla zcela holá a teprve pred nejakými
padesáti lety byla zcela bezduvodne osázena
dnešním borovým porostem. Pozoruhodný
je pohled od Starého Vestce. Pravidelná homole
pripomíná mohutnou mohylu. Pro beltinové ohne
místo jako stvorené. Keltské
osídlení Pojizerí je známou vecí
a tak práve tady se mohly oslavy slunecního
svátku soustredit. Víme totiž, že se
místa tradicního pálení carodejnic
casto soustredovala na dávných
posvátných místech. Dukazu je rada a proto
nekterí badatelé spojují
pozdejší folklórní obyceje s daleko
starší tradicí.
Již v raném krestanství bylo nutné
staré víre prizpusobit i svátky staré
víry. Na 30. duben pripadá svátek Quirina z
Neussu, italského mucedníka z prvního
století po Kristu. Je zajímavé, že tento
svetec byl ochráncem koní a skotu. Na jeho
svátek byly v keltském beltinu u ohne
ocištováni lidé i stáda skotu a ohen tu
mel nejen ocistnou, ale i ochrannou funkci.
Okolo roku 1000 byl Quirinuv kult spolu s jeho ostatky prenesen
na sever. Není vyloucenou, že tu posloužil v
zápolení s praktikami staré víry,
které byly v severní Evrope v té dobe
ješte živé. Dalo by se konstatovat, že
tento boj se tak docela nezdaril. Svetec, jehož úctu
stredovek obnovil, pozdeji upadl v zapomenutí, ale
tajemná tradice pohanského obradu prežila
dodnes.
Mužeme se domnívat, že na výšine
Krížové hory plály posvátné
ohne již v dávných dobách, o slavnostech
keltského beltinu. Na taková místa pozdeji
krestané umístovali kríž. Pak by nebylo
vylouceno, že zasvecení kaple Svatému
kríži melo i tento smysl. Pokrestanštit
pohanské místo znamením nové
víry bylo v krajine vždy prvoradým
úkolem.
Doložení predmájových ohnu na
Brístevské hurce na pocátku 19. století
by bylo duležitým svedectvím. At jsou koreny
tohoto zvyku jakékoliv, musíme pripustit, že
nás dodnes dovedou okouzlit. I dnes mužeme v
jiskrících plamenech spatrit draka, svudnou
carodejnici, ohnivého hada ci desivého psa s
planoucíma ocima. Ti všichni jsou
soucástí dávného duchovního
odkazu, který mužeme, tak jako autori povestí,
volne interpretovat. Treba budeme mít pokaždé
pravdu...
Dnes na Brístevské hure neplanou ohne, ani se tu
zbožné duše nemodlí v kapli
Povýšení svatého kríže. Ale
cosi tu prece jen zustalo. Vyvýšenina je
porostlá vzácnými rostlinami, které
mají svou magickou a lécebnou moc.
Významná jsou bohatá nalezište horecku
zahorklého a zárazy sítnaté.
Dále tu roste sesel rocní, zvonek kubkatý,
lnenka obecná, bezkolenec rákosovitý, cistec
rocní, úporek pochybný a rada
dalších vzácných bylin. Do
výbavy carodejnice vše mužeme doporucit, stejne
jako hlas odborníku, požadujících, aby se
Krížová hora stala chráneným
územím.
Na mnoha místech Cech se mužeme presvedcit, jak se
historie posvátných míst
prolíná. Koreny posvátnosti casto
sahají až do praveku. U rady posvátných
míst tato tradice na sebe navazuje, nekdy racionálne
nevysvetlitelným zpusobem. Z toho by se dalo vyvodit,
že posvátnost není jen závislá na
cloveku. Proste existuje a je samozrejmou soucástí
duchovní krajiny. V soucasné dobe jsme ohromeni
výsledky nového vedního oboru,
srovnávací mytologie, který
dochází k prekvapivým záverum.
Vetšina mytologií je totiž nevysvetlitelne
propojena. Jednotlivé mýty se bud prekvapive
doplnují, nebo jsou ve své podstate
totožné. Stává se tak i v
prípadech, kdy se jednotlivá etnika nemohla setkat
ani v prostoru ani v case. Není proto divu, že
nejvetší znalec oboru, vedec a skutecný
myslitel, Mirceau Eliade, mluví o základní
jednote náboženských fenoménu.
Zajímavá je i další skutecnost, kterou
zacínáme objevovat, že se pozdeji mýty a
jejich fragmenty prelévaly do struktury povestí,
prorustaly literárními památkami a najdeme je
i v celé rade lidových obyceju a zvyku. To je jejich
rehabilitace. Nejednalo by se patrne ani v nejmenším
o zprofanovanou lidovou tvorivost, bez jakéhokoliv
duchovního základu, ale o závažný
pramen vedomí posvátného a jeho promen.
!!! -
DOPORUCUJEME - !!! 3D prohlídka kaple
!!!