Svet neslysicich Mystery Cache

Svet neslyšících

Slepota oddeluje cloveka od vecí, hluchota od lidí.

Neslyšící clovek se na první pohled od slyšícího nijak neliší. Jen neslyší. Ovšem to, že neslyší, mu neumožnuje komunikovat obvyklým zpusobem - tj. mluvenou recí. Proto neslyšící používají ke komunikaci takové prostredky, které jsou dostupné jejich smyslum, tj. které mohou vnímat. Komunikují vizuálním - znakovým jazykem. A práve existence znakového jazyka, vlastní kultura i historie delá z neslyšících v jejich rodné zemi jazykovou a kulturní menšinu (Neslyšící).

Neslyšící jsou schopni se v závislosti na velikosti sluchové ztráty naucit mluvit a podle osobních schopností i odezírat. Ale ani to neznamená, že mohou komunikovat stejne jako slyšící. Samotné slovo totiž nenese 100% informací (podobne jako psané slovo). Krome informace obsažené v samotném slovu jsou další informace prenášené intonací, melodií hlasu, které samozrejme nejsou videt a tudíž je nelze odezrít. Proto i když neslyšící odezre všechna slova, nikdy nedostane 100% informací, které by dostal slyšící. Neslyšící dostane v nejlepším prípade tolik informací jako ze psaného textu. Krome toho je odezírání velmi nárocné na pozornost a nikdo to nevydrží príliš dlouho.

U lidí, kterí se už jako neslyšící narodili, nebo ztratili sluch v raném detství, nemá mozek vyvinuté sluchové centrum. Místo neho však má jiné centrum, které dokonale vnímá a filtruje pohyby. To, co nekomu muže pripadat jako pomatené máchání rukama, je smes pohybu, ve kterém se neslyšící vyznají stejne dobre, jako slyšící ve smesi zvuku.

Nekterí lidé si myslí, že když neslyšící mají oci mohou prece císt a získávat všechny potrebné informace ctením. Neslyšící samozrejme oci mají a císt mohou, ale je to pro ne nárocnejší než pro bežného slyšícího cloveka. Slyšící clovek cte tak, že uvidí slovo a mozek ho nejprve rozpozná jako text. Potom ho prevede do zvukové podoby, aktivuje centrum sluchu a slovo se v podvedomí "prehraje", takže slovo v podvedomí slyší.

Neslyšící clovek slovo jen vidí jako shluk písmen a maximálne si pod ním muže predstavit odpovídající znak znakového jazyka. Predstavte si, že jste nikdy neslyšeli jak písmena zní. Není to jen neco podobného jako když nevíte jak se ctou anglická nebo francouzská slova. Neznáte žádný zvuk pro písmeno A, B, nebo C. Jsou to jen cáry. Neco podobného, jako když otevrete japonskou knihu (pokud neumíte japonsky). A jednotlivá písmena, když se poskládají za sebe, tak tvorí slova a v ceštine se ješte nad nekterými písmeny nekdy píše cárka, jindy hácek a jindy nic.

Ceština je krásný a malebný jazyk a také pekne složitý. Se svými sedmi pády a tremi rody delá spoustu problému cizincum, kterí ji mohou slyšet. Znakový jazyk (podobne jako napr. anglictina), ale nic jako sklonování nemá, nebo rody nemá. Nepotrebuje je. Stul je zkrátka stul a všechny vazby se vyjádrí pomocí vztahu (poloh) v trojrozmerném znakovacím prostoru, nebo poradí znaku ve vete.

Krome gramatiky mají neslyšící problémy se slovní zásobou, protože jsou od malicka odríznuti od zdroju informací. Slyšící denne poslouchají rádio, dívají se na televizi, rozširují si slovní zásobu ve škole a stále ji používají. Neslyšící slova která nepotrebují vetšinou neznají. Jedna neslyšící napr. neznala slovo žehlicka prestože každý den žehlila prádlo.

cizincem ve vlastní zemi

Neslyšící se ucí ceštinu až jako druhý, tedy cizí jazyk. Ucí se cesky casto bohužel pomocí ceštiny. Je to jako by vás nekdo ucil anglicky a všechno by vám vysvetloval anglicky, aniž byste znali jediné slovo cesky. Ano neslyšící jsou cizinci ve své vlastní zemi. Když se prumerný slyšící clovek setká s prumerným neslyšícím, moc se nedomluví. Slyšící vetšinou zacne na neslyšícího mluvit hodne nahlas v domnení, že mu neslyšící bude lépe rozumet. Opak je pravdou. Ti vstrícnejší se zacnou pokoušet domluvit "rukama nohama", nebo zacnou shánet po kusu papíru a tužce. Ale ani takový dialog vetšinou netrvá dlouho.

znakový jazyk

Znakový jazyk si vytvorili neslyšící spontánne jako vizuální komunikacní prostredek. v minulosti byl vnímán jako neco podradného, co se nemuže vyrovnat mluveným jazykum. Lingvistické rozbory znakového jazyka z posledních ctyriceti let konecne prokázali a potvrdili, že ZJ je plnohodnotným jazykem, kterým lze vyjádrit všechno a nekdy i více než mluvenými jazyky. Znakový jazyk je úplne odlišný od mluveného jazyka. Není to "jen" vizuální forma mluveného jazyka. Ceský jazyk i ceský znakový jazyk (CZJ) tvorí vety a slova, resp. znaky. Podobne jako slova jsou složené s písmen, každý znak je tvoren tvarem rukou, jejich vzájemnou polohou, pohybem a umístením v prostoru.

Znakové jazyky se krome gramatiky výrazne liší od mluvených tím, že využívají prostor. Napr. když Neslyšící popisuje svuj pokoj, tak v nem sedíte. Vykreslí polohu všech vecí v pokoji. Nebo když popisuje nejakou príhodu, je to jako by se stala vám, nebo jako když se "díváte na televizi".

pred rokem '89

Bohužel za komunismu byl u nás znakový jazyk dlouho zakázaný a neslyšícím se násilím vnucovala ceština. Nikoho nebral ohled na to, že znakový jazyk je pro ne prirozená forma komunikace. Ta byla v té dobe jen "opicí mávání nedustojné pro cloveka" a vyucovalo se nekompromisne tzv. orální metodou, pri níž výuka probíhá pouze v mluveném jazyce a neslyšící se hlavne ucí správne "špulit" rty, jazyk a rídit dech, aby dokázali mluvit, prestože to sami neslyší. Zároven se ucí odezírat, aby rozumeli, když na ne mluví nekdo jiný. Jsou v tom utopené hodiny a hodiny težké práce. Naštestí je dnes hodne vecí jinak.

Neslyšící byli uznáni za národnostní menšinu, na školách jsou tlumocníci, v televizi je vetšina poradu titulkovaných, nekteré i tlumocené do ZJ. Bohužel ale stále jsou školy, kde deti znakový jazyk nesmí používat.

Zatím není príliš škol, kde by se vycoval predmet Znakový jazyk, krom toho slyšící ucitelé ho casto ZJ neovládají. Deti se tak znaky ucí z ruzných zdroju, a když nemají pro nekteré pojmy znaky, casto si je samy vymyslí. I to je jedním z duvodu, proc není znakový jazyk úplne ustálený (znaková zásoba). Slyšící rodice neslyšících detí se ZJ ucí vetšinou v kurzech, jejichž kvalita není vždy zarucena (presto že ucitelé tvrdí že ucí znakový jazyk, skutecnost bývá casto hodne rozdílná).

Studovat znakový jazyk na vysoké škole lze teprve od roku 1993, i když jen v rámci doplnkového studia a od roku 1998 již v rámci bakalárského a magisterského programu. Až v roce 1999 vzniklo v Praze Ceské centrum znakového jazyka - Pevnost, jehož náplní je výuka ZJ a výuku zajištují pouze Neslyšící lektori, tedy rodilí mluvcí. To konecne vyvolalo i zmeny (ikdyž casto jen minimální) ve výuce v ostatních organizacích, kde se vyucovala prevážne znakovaná ceština a zj jen výjimecne.

jazykové rozdíly

Znakový jazyk není na celém svete stejný, jak by se mohlo nekomu zdát. Stejne tak jako se liší ceština od nemciny, liší se ceský znakový jazyk od nemeckého, ale mezi znakovými jazyky nejsou rozdíly tak markantní. Odlišnosti existují i regionální. Tak jako nikoho neprekvapí, že v Praze jezdí tramvaj, dríve elektrika a v Brne šalina, liší se i znakový jazyk v Praze, Brne, Ostrave. Rozdíly jsou ruzné. Nekteré znaky mohou být stejné a mít i stejný význam, nebo se jen lišit v detailech, ovšem jsou i znaky, které jsou v ruzných jazycích naprosto stejné a mají absolutne jiný význam.

mezinárodní znakový systém

Pri velkých mezinárodních nebo oficiálních akcí se casto využívá znaková obdoba esperanta - IS (mezinárodní znakový systém, pozn. - dríve se používal výraz "gestuno"). Nejde však o jazyk, což také vyplývá z názvu. Jde o soubor mezinárodne používaných znaku bez gramatiky. Oproti národním jazykum se liší také napríklad vetší názorností a také trochu omezenejším slovníkem ve srovnání s národními znakovými jazyky. Potkají-li se však dva Neslyšící cizinci, casto se bez IS docela dobre obejdou. Napríklad evropské znakové jazyky se vetšinou od sebe neliší natolik aby se dva Neslyšící spolu nedomluvili alespon na základních vecech.

prstová abeceda

Soucástí znakového jazyka je také prstová abeceda, kterou prekvapive vymysleli slyšící. Neslyšící ji však používají mnohem casteji. Ta ale slouží jen k "napsání" slova pro které zatím neexistuje znak, nebo pro hláskování jmen a podobne. Existuje obourucní a jednorucní abeceda. u nás se prevážne používá obourucní. Jednorucní se používá na východní Morave (Olomoucko) a na Slovensku. V zahranicí se jednorucní forma používá napr. v USA, nebo Polsku, dvourucní napr v Anglii. Ceská a americká, nebo polská prstová abeceda je však také rozdílná, stejne jako znakové jazyky.

znakovaná ceština

Krome znakového jazyka, který používají neslyšící, existuje ješte výše zmínená znakovaná ceština (sign supported language). Je to umelý systém, který vymysleli slyšící, aby se prý lépe domluvili s neslyšícími, dríve hojne (i dnes) využívaný ve školství. Znakovaná ceština není ani znakový jazyk ani ceština. Používá gramatiku, resp. slovosled ceského jazyka a znaky CZJ. Slova se artikulují/vyslovují a k nim se soubežne ukazují odpovídající znaky ZJ. Znakované ceštine dobre rozumí prevážne jen nedoslýchaví, nebo ohluchlí, kterí ovládají i ceský jazyk, a z neslyšících jen ti kterí perfektne odezírají a znaky vnímají až tehdy, pokud se jim nepodarí nejaké slovo odezrít. Pokud však neslyšící neumí odezírat a je závislý pouze na znacích, vetu casto nepochopí protože ve ZJ obvykle nedávají žádný smysl. Výsledný efekt je asi takový jako když doslovne preložíte vetu z anglictiny do ceštiny (How are you? Jak jsi ty? ) Na druhou stranu je opravdu jednodušší pro slyšícího cloveka se jí naucit.. Stací jen poskládat za sebe pár znaku a už vám to muže pomoci se dorozumet.

spolecenské zvyklosti

Ve spolecenství neslyšících platí vlastní hodnotová merítka a spolecenské zvyklosti. Neslyšící neznají ironii a vše se ríká naplno. Nesluší se prijít ci odejít "tzv. po anglicku" tedy aby si toho nikdo nevšiml. Každý príchozí i odchozí by mel podat ruku všem prítomným nebo ješte lépe se s každým obejmout, jako když vítáme rodinou návštevu. Pri odchodu není možné se jen tak sebrat, ríci že už jdete a odejít. Neslyšící casto odchází dlouho. Jednoduše se loucí s každým a pri té príležitosti prohodí ješte pár "posledních vet" a kolikrát se ješte zabere s nekým do dlouhého nebo duležitého rozhovoru. Proto odchod muže trvat necekane dlouho a treba i hodinu.

Pokud chce nekdo mluvit, není to možné tak jak, na nekoho zavolat jménem, nebo spustit rovnou a verit, že ten, na koho mluvíme pochopí, že mluvíme práve s ním. Neslyšící na sebe také volají, ale tak, že energicky mávají v zorném poli ostatních (tak aby ho ostatní videli), nebo požádají nekoho kdo je blízko toho s kým chceme navázat hovor, aby nám ho tzv. zavolal.

Samozrejmý je i vetší pocet telesných dotyku. Upozornení dotykem ruky (poklepáním) je zcela bežné. Prijatelné je však jen poklepání na rameno, ruku nebo nohu. Nevhodné jsou dotyky na zádech, protože toho kdo je za vámi nevidíte a dotycný se muže i leknout.

Pokud existuje v místnosti neco jako kulatý stul, u kterého sedí slyšící i neslyšící, je cestné místo pro neslyšící na takových místech, odkud vidí na dvere, aby videl kdo prichází.

Mezi neslyšícími panuje vuci slyšícím a obzvlášte vuci tem kterí neumejí znakový jazyk obecne hluboce zakorenená neduvera práve díky komunikacní bariére a tomu že nemužou slyšet o cem se "za jejimi zády" baví. Neslyšící nechápou ironii slyšících, která je obvykle vyjadrována práve intonací hlasu, ale mají vlastní obdobu ironie a druh humoru.

Neslyšící se baví stejne jako slyšící a také rádi tancují. Vnímají totiž ruzné vibrace a záchvevy lépe než slyšící, kterí doprovodným efektum nevenují velkou pozornost. Nevnímají pritom hudbu, ale práve nárazy rytmu, proto musí být zvuk o neco výraznejší.

Spolecenství neslyšících je takový malý svet který má své vudce i neprátele, nikdo není stejný jako nekdo druhý. Bohužel i mezi neslyšícími se mužeme setkat s projevy snobismu, který se napríklad projevuje tím, že ti kterým nedelá potíže ceština a mohou používat znakovanou ceštinu se na uživatele ryzího znakového jazyka dívají svrchu.

Sluchove postižení x Neslyšící

Co to znamená být "sluchove postižený"?

(Muže to napr. ale znamenat i to, že máte ušní šelesty (tinnitus aurium), a nemusíte patrit ani do jedné z výše uvedených skupin, jste však zarucene "sluchove postižený").
Tyto tri skupiny "sluchove postižených" se od sebe velmi liší jak z hlediska komunikace, tak z hlediska jejich potreb (a to se muže týkat i potreb, které budou mít vzhledem k verejné instituci jakou je knihovna).

Ohluchlí

"Ohluchlí" jsou lidé, kterí ztratili sluch až po rozvinutí mluvené reci. Na presném vekovém vymezení se odborníci neshodují. Podle mého názoru záleží také na tom v jak podnetném sociálním prostredí se díte nachází. Zhruba se dá za kritické období tvorby reci považovat vek od 2 do 5 let.

Ohluchlí lidé vetšinou využívají ke komunikaci odezírání a mluvenou nebo psanou rec. Mluvená rec ohluchlých lidí muže mít ruznou úroven srozumitelnosti (casto je deformovanost mluvy úmerná poctu let, po které jedinec neslyší). Pri písemné komunikaci ovšem vubec nemusíte poznat, že se jedná o sluchove postiženého. Príkladem mohou být skvelé knihy ohluchlé spisovatelky Very Strnadové, která píše o problematice sluchového postižení.

Pokud se rozhodnete ke komunikaci využít odezírání, je treba si uvedomit nekolik omezení:

    * odezírání je vloha, která muže (ovšem nemusí) být lidem dána (bez ohledu na jejich stav sluchu) v ruzné míre. Tuto vlohu, pokud ji máte, mužete tréninkem zdokonalovat
    * po celou dobu odezírání je nutno udržovat zrakový kontakt, tzn. musíte odezírající osobu upozornit na zacátek vaší promluvy, váš oblicej musí být dostatecne osvetlen, behem hovoru se nesmíte otácet od odezírajícího
    * je nutné dbát na vhodnou vzdálenost a pozici mezi vámi a odezírajícím (vzdálenost by nemela být vetší jak jeden metr, ale nesmíte stát ani príliš blízko, oci odezírajícího by mely být približne ve výšce úst mluvícího
    * je treba mluvit v prirozeném tempu a rytmu (nemluvit rychle, ale ani neslabikovat nebo neprirozene oddelovat slova)
    * odezírající osoba by mela znát téma, o kterém se bude mluvit
    * používejte spíše kratší vety než nekonecná souvetí

Pamatujte si, že úspešnost odezírání ovlivnuje rada faktoru, jako je napr. zdravotní a psychický stav odezírajícího (pokud jste nervózní, bude se vám odezírat nesrovnatelne hur). Odezírající osoba musí mít dostatek sociálních zkušeností (co se v takové situaci ríká) a neustále anticipovat, protože i pri velkých vlohách asi polovinu receného v bežném hovoru nelze odezrít (nelze odezírat slova, která nemáte ve slovní zásobe, intonaci atd.). Pamatujte také na to, že nelze úspešne odezírat ve skupinovém hovoru. a nezapomente: s prodlužující se dobou klesá pozornost odezírajícího.

Nedoslýchaví

Ing. Jaroslav Hrubý podává velmi peknou definici nedoslýchavých, když ríká, že jsou to lidé, kterí "se sluchadlem alespon v tiché místnosti rozumí mluvené reci i bez odezírání", tj. mají zbytky fonematického sluchu. Definice ovšem neríká, že nedoslýchavý musí rozumet vše, dokonce to nutne nemusí znamenat, že rozumí vetšinu.

Nedoslýchaví tvorí velmi nejednotnou podskupinu "sluchove postižených", protože sem patrí napr. starší obcané, kterí mají díky vysokému veku již méne kvalitní sluch, ale zároven osoby, které se plne sžily s minoritou Neslyšících (viz. níže).

Prelingválne neslyšící

Jako prelingválne neslyšící oznacujeme osoby, které se narodily plne neslyšící, nebo ztratily sluch pred rozvojem reci, a to tak, že absolutne, nebo mají jen nevyužitelné zbytky sluchových vjemu.

Pojmy neslyšící a Neslyšící

Kdo to jsou prelingválne neslyšící jsme si vysvetlili výše. Vrhneme se tedy na pojem Neslyšící. Neslyšící s velkým N jsou lidé, kterí se cítí být , resp. jsou, príslušníky jazykové a kulturní menšiny (!nikoliv etnické!). Tato minorita, minorita Neslyšících, se vuci majoritní spolecnosti vyhranuje predevším používáním znakového jazyka a specifickou kulturou (at už pod pojmem kultura máme na mysli vlastní historii, hodnotová merítka nebo spolecenské zvyklosti). Vzhledem k tomu, že do této minority patrí ten, kdo pro svuj život prijímá tato dve vyhranení, sami si snadno domyslíte, že mezi Neslyšící mohou patrit, a patrí, i ohluchlí, nedoslýchaví, ale i slyšící (napr. nekteré slyšící deti Neslyšících rodicu). Naopak to však znamená, že ne zdaleka všichni neslyšící jsou Neslyšící.

Medicínský a kulturní náhled

Na hluchotu mužeme tedy nahlížet ze dvou úhlu pohledu. První z nich je casto nazýván "medicínský". Lidé nazírající hluchotu z medicínského hlediska považují (N)neslyšící za postižené jedince. Jejich cílem je takto "poškozené" jedince opravit do nejvyšší možné míry a to jak po stránce technické - tj.slyšení (kochleární neuroprotézy, sluchadla?), tak po stránce spolecensko- kulturní, tj. vštípit temto jedincum normy vetšinové spolecnosti a jazyk vetšiny (tj. mluvený ceský jazyk). Cílem je pak dosáhnout pokud možno plné integrace, odlišnosti nejsou žádoucí. Hluchotu ovšem mužeme chápat i z opacného úhlu pohledu. Neslyšící prijímáme pak jako jedince s odlišným jazykem a kulturou. Nemáme tendenci je jakýmkoliv zpusobem opravovat a cítit se v roli pecovatelu (tj. nesnažíme se vytváret závislost), nestavíme se do nadrazené role. Snažíme se sami poznávat tuto odlišnou kulturu a prípadne mužeme nabízet k nahlédnutí kulturu naší (vetšinové) spolecnosti.

Minorita Neslyšících

Komunitní centra jsou pro Neslyšící jednemi z mála míst, kde poznají, co je to bezproblémová a plnohodnotná komunikace, ale i rovnocenné partnerství. Neslyšící deti a mladí lidé zde objevují své identifikacní vzory - modely úspešného Neslyšícího cloveka. Návštevy center komunity neslyšících jsou nedílnou soucástí jejich života. Nachází zde svou sebeúctu a sebeduveru. Automatické používání norem této kultury - specifické zpusoby telesných kontaktu, jiný styl humoru, podobné životní zkušenosti (zvlášte ty špatné, které mají se slyšící spolecností) atd., atd. - to všechno stmeluje toto spolecenství lidí tak pevne, jako sounáležitost s národem v prípade etnických minorit. Je opravdu zajímavé sledovat o kolik si je nekdy bližší Neslyšící Arab s Neslyšícím Cechem, než slyšící a Neslyšící Cech.

Neslyšící a jazyk

Duležitost jakéhokoliv jazyka

Pro osvojování jakéhokoliv jazyka (ceštiny, japonštiny, znakového jazyka..) má clovek vrozené mentální predpoklady, duležitá je zde stimulace prostredí. Jazykový vývoj dítete je nedílnou soucástí jeho kognitivního a sociálního vývoje, a ovlivnuje tak zcela zásadním zpusobem osobnost lidského jedince.

V období, kdy je mozková tkán zralá, musí prostredí díte stimulovat k uskutecnení genetického programu osvojování si gramatických struktur, aby vznikly nervové spoje. Je jedno u jakého jazyka si díte gramatické struktury vytvorí. Musí to však být jazyk, který mu je smyslove prístupný. v okamžiku, kdy má díte osvojené gramatické struktury jakéhokoliv jazyka, muže si pozdeji osvojovat další jazyky. Pokud díte tímto stádiem neprojde, nemohou následovat stádia další (automatizace reci, ctení, psaní?). Senzitivní období pro vznik a vývoj gramatických struktur (jazykových vzorcu) je podle lingvistu casove omezeno (nachází se mezi 2. a5. rokem života) a v prípade jeho promeškání se ztráta nedá plnohodnotne dohnat.

Bezjazycí - handicap na celý život

Bezjazycím nazýváme stav, kdy má clovek nedostatecné jazykové kompetence, které s sebou prinášejí i sociální a kognitivní nedostacivost. v tomto stavu se velmi casto nacházejí neslyšící deti slyšících rodicu. (Statisticky zjišteno se 90% neslyšících detí rodí slyšícím rodicum.) Takové deti pak mají treba dostacující kompetence na úrovni interpersonální komunikace, ale na úroven kognitivne akademických jazykových dovedností velmi casto nedospejí v žádném jazyce (ani ve znakovém, ani v ceském). Tato úroven je potreba k abstraktnímu a kritickému myšlení, k rozhodování, k propojování vecí do kontextu.

Je duležité si uvedomit, že jazyk není slovo. Se slovy (nebo jejich ekvivalenty - znaky apod.) prijímáme i jejich hlubší obsahy. Slovo maminka s sebou pro nás nese ješte jiný význam (význam - láska, ochrana?), než oznacení pro osobu, které jsme se narodili. Vznik techto významu je neodmyslitelne spjat s kulturou, v níž se daný jazyk používá. Napr. znak (ekvivalent slova v mluveném jazyce) vychovatel v sobe nese význam "dozorce". Tento význam v mluveném ceském jazyce nemá. Ve znakovém jazyce ovšem existuje znak vychovávat, ten má však zcela jiný základ než znak vychovatel. Je to zpusobeno tím, že role vychovatelu byla v ústavech pro neslyšící vnímána velmi negativne a tato kulturní zkušenost se prenesla do jazyka.

Ceský mluvený jazyk a ceský znakový jazyk

Pro úplnost zbývá tedy dodat, že ceský mluvený jazyk a ceský znakový jazyk jsou dva zcela odlišné jazykové systémy. Zatímco první z nich je jazyk audio - orální, druhý je vizuálne - motorický. Tyto dva jazyky mezi sebou nejsou nijak príbuzné, prestože oba splnují základní podmínky prirozeného jazyka (historicnost, produktivnost, svébytnost, systémovost?). Ceský znakový jazyk je príbuzný s ostatními národními znakovými jazyky (z cehož vyplývá, že na svete se nepoužívá žádný jeden univerzální znakový jazyk!).

K vlastní kešce


Tato keška má za cíl vás alespon trochu seznámit s problematikou sluchove postižených.