"Fortifikacni" aneb Nedobytny pevnostni system Multi-cache

      Krátce po založení mesta bylo Uherské Hradište provizorne opevneno zemním valem s palisádou na vrcholu. Ke zlepšení obranného systému mesta pak významne prispely panovníkovy danové úlevy. V listine markrabete Karla z roku 1342 je osvobození od povinností podmíneno výstavbou kamenné zdi proti rece Morave o délce trí provazcu po 52 loktech.

      Díky této podpore mohla být vybudována plnohodnotná permanentní fortifikace, již tvorila kamenná hradba o výšce kolem ctyr metru, stavená z pritesaných pískovcových kamenu spojovaných maltou, s predsunutým príkopem, do nehož vystupovalo sedm veží.

      Od pol. 14. století tak bylo zapocato se stavbou kamenných hradeb, jejichž podoba se vyvíjela. V 15. století mesto obklopoval venec kamenného opevnení, jenž bylo podstatne prebudováno po skoncení cesko-uherských válek na konci 15. století. Také v následujícím období, zejména v 17. století, v dobe tricetileté války, pokracovaly práce na výstavbe a zdokonalování hradeb. V konecné podobe tvorila fortifikacní systém mesta vnitrní kamenná hradba se sedmi vežemi (tri mely kruhový pudorys se strílnami, ctyri pravoúhlý), hradební príkop a vnejší kamenná hradba s bastiony.

      Prístup do mesta a komunikaci s okolím umožnovaly dve hlavní brány (kunovická a staromestská), zesílené kruhovitou baštou, k nimž se pricházelo po drevených mostech. Obe brány jsou poprvé uvádeny v rejstríku mostného z r. 1362 jako místo jeho výberu. V této podobe setrvalo uherskohradištské opevnení až do tricetileté války. Do dnešních dob se dochovala pouze tretí brána, dríve nazývaná Zadní, Shorelá (po požáru roku 1609) a nekdy i Královská, kterou nyní známe pod názvem Matyášova.

      V prubehu staletí prodelalo Uherské Hradište dlouhý a složitý historický vývoj, narušovaný neustálými nájezdy a boji s nepráteli ceského státu. V 16. století odolávalo náporu kumánských hord, v 17. století vojenským stretum v dobe tricetileté války, na prelomu následujícího století tureckým vpádum a v 1. polovine 18. veku útrapám spojeným s pruským tažením. Za celou svou historii nebylo mesto nikdy vojensky dobyto. Jednou sice nepritel prekonal hradby, ale obranci mesto ubranili. Pouze v roce 1742 byla na císarský rozkaz do mesta vpuštena pruská armáda bez boje.

      V období tricetileté války byla hradištská pevnost operným bodem císarské armády. Vojenské útoky silne ponicily hradby, negativní roli sehrála i reka Morava, která je podemílala natolik, že se v roce 1629 jedna z bašt zrítila. Stredoveké opevnení nedokázalo vzdorovat náporu moderní vojenské techniky, zejména delostrelectvu.

      V roce 1644 byl do mesta vyslán císarský pevnostní stavitel Giovanni Pieronni, aby proveril stav jeho opevnení. Hradby byly tehdy dlouhé 1 tisíc sáhu, silné šest až sedm stop a vysoké 20 stop. Do mesta vedly dve brány a pet forten. Pevnost hradebního pásu naznacovalo sedm veží, tri vysoké strílny a ctyri ctyrboké strechy s vysokými sedly nad jednotlivými branami.

      Pieronni ve své zpráve vyzdvihl význam pevnosti, spocívající v prirozené ochrane mesta rameny reky Moravy, zvyšovaném neustálými povodnemi, címž se vytvárel prirozený pevnostní charakter. Hradební zdivo však shledal málo pevným, s velkými trhlinami, na mnoha místech naklonené a podkopané, a dokonce na trech místech zcela zrícené.

      Po pominutí tureckého nebezpecí na prelomu 17.–18. století a presunutí neprátelského ohrožení do pruského Slezska poklesla strategická hodnota hradištské pevnosti, ležící hluboko ve vnitrozemí habsburského soustátí. Císar Josef II. proto rozhodl v roce 1782 o zrušení pevnosti Uherské Hradište. Brzy byly rozebírány vnitrní stredoveké hradby a jejich kámen byl použit jako stavební materiál. Bastionové opevnení pak bylo postupne odstranováno v prubehu devatenáctého století s pokracujícím rozvojem mesta.

      Ze stredovekého opevnení se do dnešních dní dochovaly jen menší pozustatky. Vydejme se spolecne na pout do historie ... vše podstatné najdete v sekci "Additional Waypoints".