Hrad Vildenberk Mystery Cache

PREHLED DEJIN
Pocátky hradu Vildenberka i jeho presná podoba jsou stejne jako u mnoha dalších objektu zahaleny tajemstvím, které by snad mohl poodkrýt dosud neprovedený hloubkový archeologický výzkum. K tomu je treba prihlížet i pri ctení následujících rádku, které lze casto chápat pouze jako hypotézy.
Až do nedávné doby nebyla odborná literatura jednotná ani v presném umístení hradu. Vetšina autoru jej správne umístovala do okolí Pozoric, za Vildenberk však byly považovány i lokality mnohdy znacne vzdálené (Nový hrad u Adamova, Olomucany, Ronov, Obrany a jiné). Teprve 80. léta 20 století dovolila ztotožnit hrad Vildenberk s ostrožnou nad druhým rozdvojením Koválovického potoka cca 1 km severne od jeho výtoku z lesa cca 1,5 km severovýchodne od osady Jezera, místní cásti obce Pozorice.
Archeologické nálezy v blízkém i vzdálenejším okolí Vildenberka dosvedcují osídlení již od pravekých dob, cetné stopy osídlení se dochovaly i z doby vlády premyslovských knížat v 11. a 12. století, kdy oblastí patrící k zázemí brnenského hradu procházela duležitá cesta do Olomouce. Již ve 12. a v prubehu 13. století však puvodem zemepanský majetek precházel do držení více ci méne významných šlechtických rodu. Otázkou je, nakolik se to týkalo samotných Pozoric, které byly podle P. Boliny a J. Doležala ješte roku 1297 v držení krále Václava II. Samotná hradní ostrožna byla podle keramických úlomku získaných v nedávné dobe povrchovým sberem osídlena nejpozdeji ve druhé polovine 13. století.
Uvedené skutecnosti naznacují možnost vyslovenou P. Bolinou a J. Doležalem, že Vildenberk byl ješte v prubehu 13. století založen panovníkem. Tuto hypotézu dle nich podporuje i na šlechtické založení té doby nezvykle rozsáhlá dispozice, která byla alespon co do délky nejvetší hradní stavbou na Morave. Autori ve shode s ostatními prameny predpokládají, že této rozlohy hrad dosahoval již v první fázi své existence, pomerne pravdepodobnou možností, že je dnešní rozsah hradu výsledkem postupného rozširování se doposud nikdo nezabýval. Možnost královského založení na sklonku 13. století však zcela vyloucena není - pokud by šlo o nevelkou stavbu kupríkladu loveckého hrádku, nemusela se díky svému malému významu po dlouhou dobu objevit v pramenech.
Další dnes obecne prijímanou variantou vzniku Vildenberka predložili M. Placek a R. Procházka, kterí považují uvedený údaj o vlastnictví Pozoric Václavem II. za neverohodný, jejich pozornost se soustredila k neklidnému pocátku 14. století, kdy byla po vymrení Premyslovcu a nástupu Lucemburku znacná cást zemepanského majetku zcizena do šlechtických rukou. Za klícový považují rok 1318, kdy se ješte v kvetnu významný moravský šlechtic Puta píše po Pozoricích, zatímco v prosinci téhož roku již po Vildenberku. To je také první doklad existence hradu, i když pouze z prídomku jeho majitele a s velkou pravdepodobností i stavebníka.
Po Putove smrti pred rokem 1349 zdedili vildenberské panství dva z jeho synu Puta II. a Procek. Jejich bratr Oldrich se stal knezem a poslední z bratrí Beneš a Ješek založili bouzovskou vetev rodu. Puta II. a Procek drželi Vildenberk zrejme v nedílu, nebot k rozdelení panství prokazatelne došlo až roku 1365, pricemž je také poprvé výslovne zmínen i hrad Vildenberk. Panství si mezi sebou rozdelili Puta III. a Ješek (synové Puty II.) a jejich bratranec Puta recený Šaclar (syn Procka). V té dobe však již význam rodu zdaleka nebyl takový jako za jejich deda. Páni z Vildenberka meli za sebou neúspešné pokusy o rozšírení rodové državy, která byla zmíneným delením sama naopak rozdrobena mezi cleny rodu, jehož ekonomická základna byla stále slabší. Nejspíše všechny uvedené skutecnosti primely o pouhých šest let pozdeji všechny tri spoluvlastníky k odprodeji Vildenberka novému majiteli.
Tím se nestal nikdo jiný než moravský markrabe Jan Jindrich Lucemburský. Koupe Vildenberka byla jen jedním z mnoha cetných nákupu v souladu s jeho dlouhodobou snahou o vytvorení souvislých zemepanských držav na území celé Moravy. Po smrti Jana Jindricha roku 1375 vystrídala jeho uvážlivou vládu ambiciózní politika jeho synu Jošta, Prokopa a Jana Sobeslava. Neshody mezi bratry brzo prerostly v domácí válku, která pro moravské hrady znamenala stejnou zkázu jako o ctvrt století pozdeji války husitské. Její prímou ci neprímou obetí byl pravdepodobne i Vildenberk, který pripadl k dílu markrabete Jošta, jemuž jeho zdedený majetek sloužil predevším k financování jeho ambiciózních plánu. V prubehu let 1385-1406 rozprodal Jošt vetšinu vsí vildenberského panství. Samotný hrad se však v té dobe již v pramenech nevyskytuje, roku 1402 a 1406 se hovorí pouze o lokalitách patrících "druhdy k hradu Vildenberku" a roku 1421 pak o "horách vildenberských".
Jaká byla prímá prícina zániku hradu lze jen odhadovat. Mohlo se tak stát v dusledku nejakých nedoložených bojových akcí, pri kterých mohl být hrad poškozen a již neobnoven. Další z možností je jeho pokojné opuštení v situaci, kdy po odprodeji znacné cásti panství jeho zbytek neposkytoval dostatecnou hospodárskou základnu pro nárocnou údržbu rozsáhlého sídla. Tomu by nasvedcovala i skutecnost, že novým centrem panství se stala podstatne skromnejší tvrz v Pozoricích poprvé zminovaná roku 1417. Definitivní rozhodnutí by opet mohl prinést hloubkový archeologický pruzkum, který by napríklad mohl objevit stopy prípadného násilného zániku (stopy obléhání, militárie, požárové vrstvy atd.). Opuštený hrad se pro okolní obyvatelstvo stal zdrojem levného stavebního kamene a díky jejich pricinení z nej dodnes zustaly predevším valy a príkopy.
________________________________________

popis
Všechny doposud známé poznatky o podobe Vildenberka jsou znacne kusé a mnohdy o nich lze uvažovat pouze v rovine hypotéz. Nové poznatky a upresnení stávajících by mohl prinést dosud neprovedený hloubkový archeologický výzkum. Situaci znacne zneprehlednují i cetné mladší zásahy do reliéfu hradu zpusobené prevážne težbou užitkového a stavebního kamene okolím obyvatelstvem, v poslední dobe napríklad jáma znacných rozmeru a zcela neznámého úcelu.
Svými rozmery (predevším délkou) predstavuje Vildenberk jeden z nejvetších hradu své doby na Morave, pokud je ovšem v celém svém rozsahu dílem jedné stavební fáze, což by byl sám o sobe velmi nárocný stavební podnik. Celou dispozici hradu lze rozdelit na tri celky razené na klesající ostrožne za sebou ve smeru severovýchod - jihozápad o celkové délce pres 300 metru. Na severovýchode ostroh prechází v plošinu o približných rozmerech cca 75x50 metru, jejíž snad umele srovnaný povrch nevykazuje žádné stopy zástavby. Na tuto plošinu dnes vedou dve cesty - jedna od severozápadu z údolí Koválovického potoku po severním svahu ostrožny, druhá z údolí potoka od jihu.

Vlastní hrad o približné délce 210 m a maximální šírce 40 m dusledne obehnaný príkopem a valem je od plošiny oddelen 28 metru širokým šíjovým príkopem. Za ním se nachází menší kosoúhlé predhradí s delší osou 48 m a kratší 31 m. I predhradí je témer beze stop, pouze v jeho západním cípu najdeme jednu neurcitou prohluben. Rovnobežne se severní hranou nad terén mírne vystupuje cca 9 metru dlouhý úsek obvodové hradby o síle 1 metr. Obdobný v publikovaných plánech nezachycený úsek hradby jsme pri naší návšteve objevili v tesném sousedství - vystupuje jen o nekolik centimetru nad úroven terénu vedlejšího severozápadního úseku.

Další 30 metru široký a i dnes ješte 9-12 metru hluboký šíjový príkop oddeloval predhradí od samotného jádra o délce 137 metru a šírce mezi 21 a 37 metry. Jádro se dále clení na nekolik cástí pokrytých cetnými jámami a prohlubnemi, z nichž jen nekteré lze pomerne spolehlive identifikovat jako zbytky staveb hradu, puvod i stárí vetšiny z nich je nejasný. Menší plošina za šíjovým príkopem prechází ve vyvýšenou akropoli o délce 20 metru a šírce 8-10 metru, která v sobe podle cetných zbytku kamenocihelné suti patrne skrývá rozvalené zdivo ústredních staveb jádra. Mohlo by jít o pozustatky veže nebo budovy složitejšího pudorysu, která by svou hmotou chránila zbytek jádra.
Za akropolí následuje cca 50 metru dlouhá plocha opet pokrytá vyvýšeninami a prohlubnemi, za níž se terén zacíná mírne svažovat. Tato snížená jihozápadní polovina jádra má výrazne obvodovou zástavbu kolem relativne prázdného nádvorí. Její budovy jsou rozpoznatelné predevším v terénních depresích a hrázkách naznacujících souvislý prubeh zástavby od jihozápadní k jihovýchodní strane. Zamerení i stat M. Placka dokonce zachycuje nad príkopem lícovaný fragment vnejší zdi predpokládaného jihozápadního krídla, pri naší návšteve jsme však v techto místech žádné zdivo nenalezli. Nejvetší z prohlubní pri západním koutu nádvorí by mohla být zbytkem studny zmínené v nekterých pramenech.
Prístup do hradu byl zrejme veden úžlabinou na severní strane ostrohu na plošinu pred hradem, odtud pres první šíjový príkop do predhradí a z nej dalším mostem do jádra, zrejme na menší plošinu mezi príkopem a akropolí. Odtud mohla pokracovat podél jihovýchodního úbocí akropole na nádvorí jádra.

Jádro i predhradí obíhá príkop s valem, které jsou spolu s obema šíjovými príkopy nejvýraznejšími pozustatky hradu. Príkop i val jsou z valné cásti dochovány, pouze v nekolika úsecích kolem západní poloviny jádra jsou narušený zrejme mladšími zásahy. Kolem celého obvodu jádra si príkop a val zachovávají vcelku rovnomernou šírku. Na východním úbocí je to z koruny valu k hrane jádra mezi 12 a 15 metry, na západním úbocí je príkop ponekud širší - kolem 20 metru. Val a príkop zde plynulým obloukem pokracují podél západního boku predhradí, od jehož hrany je koruna valu vzdálena již kolem 25 metru, až k západnímu cípu plošiny pred hradem. Ponekud odlišná situace je na strane východní - príkop má zde asi polovicní šírku, nejvýraznejším rozdílem jsou však rozmerné terénní útvary vybíhající z východních zakoncení obou šíjových príkopu. Mohou to být pozustatky puvodní terénní situace, spíše však navozují dojem fortifikací, které by v techto místech zesílovaly obranu hradu.