Mluví a sní lidé o
príštích dnech,
jež lepší by, štastnejší
byly,
a pachtí se, ženou, co stací jim dech,
k štastnému zlatému cíli.
Svet stárne a mládne, tot jeho beh,
však nadeje zustává dál v
lidských snech.
S nadejí jde clovek životu vstríc,
s ní skotací v chlapeckém reji,
mladíka privábí spanilá
líc,
hrob starce není hrob její;
až znaven svou poutí opustí svet,
na hrob si nasadí nadeje kvet.
To není prázdný a šálivý
klam,
jenž bláznovi na mysli tane,
srdce to hlasite zvestuje nám:
svet pro nás lepším se stane.
A o cem k nám hovorí vnitrní hlas,
nezklame nadeji, jež dríme v nás.
