To bylo velmi dávno, když toho chlapce našli jednoho rána na ulici. Tehdy byl asi dvouletý a nikdo ho neznal, nikdo se k nemu nehlásil. Neumel ješte ani porádne mluvit a nemel u sebe jediné známky, podle které by byli nalezli jeho rodice. Jen jednu zvláštní vec u neho našli: Byla to podivná železná hracka, hvezdice v železném pouzdru. Nechali mu ji a dali chlapce do obecního sirotcince. Nikdy více se o nej nikdo nehlásil, nikdy nebyl vypátrán jeho puvod. Úredne mu bylo dáno jméno Jan Tleskac.

Když mu bylo ctrnáct let, byl dán do péce jistého zámecnického mistra ve Stínadlech. U toho se mel vyucit remeslu. Jenda se k tomu dobre hodil. Byl to takový divný chlapec. S kamarády moc nechodil, jenom porád neco sám kutil, všelicos zdokonaloval, spravoval hodiny a v jednom dvorku mel vypujcený drevník, takovou kulnu, kde si docela zarídil svou malou dílnicku.Tam porád neco kutil, rezal, piloval, nikoho tam nepouštel. Nevím sám už presne, kde to bylo a jestli ten dvorek i s kulnou a celým domem není zbouraný. Vím jen, že hned vedle kulny v takovém podstrešku stával starý pohrební vuz. Šel jsem tam jednou za ním, potrebovali jsme mimorádne u Jakuba zvonit. Totiž – on si zvonením v kostelní veži vydelával na své záliby, rozumíte? Každý den ráno zvonil ke mši, vecer pak na požehnání. Mel za to hezkých pár krejcaru. A potreboval je. Od mistra, u kterého bydlil, nedostával žádné peníze, když dostal byt, stravu i šaty. A svou divnou železnou hracku s sebou porád nosil.

Umel z ní hvezdu dostat. Nikomu jinému se to nikdy nepodarilo. Ale on to dokázal! Co se ho chlapci a devcata ve Stínadlech naprosili, aby jim prozradil, jak hvezdicí kroutí, aby vyšla ven! Nikdy nerekl!

Také mel svuj notýsek, takový deník, a do nej si každý den psal. I všelijaké výpocty a kresby jsem tam jednou u neh videl. Ješte v ten den, kdy se stala ta strašná vec, si do nej psal!

Bylo to hrozné neštestí. Toho vecera šel jako obvykle na vež zvonit. Videl jsem na nem, že je nejaký rozcilený. Rekl mne, že mel hádku s mistrem, jako už mnohokrát predtím. Vidím ho pred sebou tak, jako by to bylo vcera. Z kapsy mu couhal jeho deník. V ruce držel to pouzdro, jeho ruce v rozcilení z nej prudce vykrucovaly hvezdu a zase ji tam vracely, aniž by se na ne díval. Já ho uklidnoval. Nakonec odešel s úsmevem nahoru do veže. A to bylo naposledy, kdy jsem ho vydel živého! Slyšel jsem ho ješte, jak zacal zvonit. Zvonení bylo nesprávné. Zvon nemel patricný pohyb, rytmus. A pak zvonení náhle a predcasne ustalo. Bežel jsem rychle nahoru na vež. Ale chlapec tam nebyl. Jen zvon se ješte tiše, již bez úderu, houpal. Pohlédl jsem pres zábradlí dolu na dno veže – a tam, hruza na to pomyslet ješte ted, jsem videl jeho rozbité telo ležet na schodech do podveží.

Zpusobil jsem poplach, hned bylo plno lidí kolem, i Jenduv mistr byl mezi nimi. Asi mu tu zprávu nekdo rychle donesl. Chlapec byl mrtev. V ruce svíral krecovite svou železnou hvezdici. Nikdy se vlastne s celou urcitostí nevysvetlilo, c ose stalo. Já tvrdil, že se Jenda na zvonu asi houpal, což bylo zakázáno, a že se zavesil na provaz a dal se zvonem vynést pres zábradlí zvonice nad prázdný prostor veže. Provaz byl na svém konci hladký, ohmataný dlouholetým používáním. Chlapci uklouzly ruce, neudržel se na provazu a spadl do hlubin veže dríve, než se zvon s volne vlajícím provazem vrátil zpet nad zvonici se zábradlím.

Ani úrední vyšetrování neprineslo svetlo do toho neštestí. Byl jsem tehdy také vyslýchán, ale prokázal jsem, že nahore ve zvonici bylo vše v porádku. Také zábradlí bylo pevné a tabulka se zákazem houpání na provaze zvonu tam rovnež podle predpisu visela.

Pak Jendu Tleskace pohrbili. Brzy se na nej zapomnelo. Jeho náradícko v kulne rozebrali neposední kluci a železný hlavolam nejak zmizel pri úredním vyšetrování. Nekolikrát se potom ješte objevil mezi hochy ve Stínadlech, aspon se tak ríkalo. Vždy ho ale nekdo zapartykoval druhému. Ted už je nadobro ztracen.