Jednoho dne se mladý kníže vypravil se svojí družinou na lov. Spatřil statného jelena a vydal se za ním. Po dlouhém pronásledování zjistil, že zůstal úplně sám. Dlouho bloudil v hlubokých lesích a hledal svoji družinu a cestu zpátky. Začalo se stmívat, proto se kníže rozhodl, že v lese přespí. Jen co ulehl, přemohla ho velká únava a tvrdě usnul. Brzo ráno ho probudilo kohoutí kokrhání. Usoudil, že kde je kohout, budou i lidé. Vydal se za kohoutím kokrháním a přišel na kraj lesa. Rozhlédl se a v dálce spatřil malou vesničku. Protože ho vzbudilo kohoutí kokrhání, pojmenoval ji Budičovice.
Na památku nechal na místě, kde vyšel z lesa, postavit kapličku. Původně byla kaplička dřevěná a dvakrát vyhořela. Později byla přestavena na kamennou a zasvěcena Svatému Vítu. Dodnes se v Budičovicích slaví pouť 15. června na Svatého Víta. Dříve se pouť neomezovala jen na přilehlé obce Budičovice a Skály, ale ke kapličce se konala procesí. Ta se nyní již nekonají.
Pouť ke kapličce se konala vždy následující neděli po svátku Sv. Víta. Dopoledne byla mše v kapličce ve Skalách, odpoledne vyšel průvod s hudbou ze Skal a po požehnání v budičovické kapličce pokračovalo procesí vedené farářem a provázené družičkami a hudbou ke kapličce Sv. Víta, kde byla vykonána pobožnost. Po skončení slavnosti odvedla hudba celý průvod do hostince ve Skalách na pouťovou zábavu.
Za II. světové války byla tato tradice přerušena a byla obnovena až po válce 17. 6. 1945. Procesí byla opětovně zrušena z politických důvodů v roce 1955. K pokusu o obnovení tradice došlo v revolučním roce 1968. To byla však poslední pouť ke kapličce Svatého Víta, protože s postupující normalizací se početně navštěvované církevní obřady staly nežádoucími.
Svatý Vít
Vít se pravděpodobně narodil koncem III. století na Sicílii. Jako rodné město bývá uváděna Masara a jako otec bohatý Hylas (či Ilasius), s římským občanstvím, označovaný také za pohanského šlechtice. Jako vychovatelé jsou uváděni křesťanská chůva Krescencia a její manžel Modest. Nejstarší zachovaný životopis pochází až ze VII. století a popisuje Víta jako zázračného chlapce, kterého nedokázal od víry nikdo odvrátit. Ani jeho pohanský otec, ani soudce Valerián, ani císař Dioklecián, ani smrtelná muka.
V kolika letech dospěl pro věčnou slávu přesně nevíme, ale z lidského pohledu dospělosti nedosáhl. V průměru bývá uváděn věk kolem 12 let, když začalo pronásledování. Zásluhou legend se o Vítovi vypráví, že o jeho křtu a výchově ve víře otec nějaký čas vůbec nevěděl. Až jednoho dne si uvědomil, že synek nectí bohy jak by se už slušelo a proto s ním o věci promluvil a přemlouval ho, aby změnil víru, kterou přijal od křesťanů. Snad to byli Modest a Krescencie, které hoch hned neprozradil. Někteří se domnívají, že mohlo jít o vliv křesťanů mimo domov. Skutečností je, že v té době vyšla Diokleciánova nařízení proti křesťanům a začalo se s pronásledováním. Vítek byl pro víru pořádně zbit, pravděpodobně u místodržícího Valeriána, protože umíněně vyznával víru v Ježíše. Vrácen byl otci s napomenutím, že musí co nejdřív změnit svůj postoj k náboženství.
Vítův otec viděl, že má na synka malý vliv a uvažoval prý o jeho vydání soudu. V klidu nezůstali ani Modest a Krescencie. Dle některých vyprávění byl Modest ve snu vyzván andělem, aby s hochem uprchli ze země. Každopádně se Vít dostal k jihoitalskému břehu poblíž Lukánie a sám byl na cestu malý. Podle legendy se tam nějakou dobu skrývali a zároveň se snažili víru nabídnout i druhým. Vít žil s vědomím sv. tajemství, že Kristus sám sebe vydal na smrt ukřižováním, abychom my měli věčnou spásu. Od jednoho obyvatele se Vítovi i jeho průvodcům dostalo šlechetné pomoci. Pro svou odvahu však byli odhaleni a Vít pak ve snaze evangelizovat vyléčil prý panovníkova syna z epilepsie nebo z posedlosti. Panovník se však snažil odvděčit v prvé řadě tím, že mu chtěl vymluvit křesťanskou víru.
Je vyzdvihována Vítova ctnost bdělosti, že se nikdy ničím a od nikoho nenechal zlákat, aby se zpronevěřil lásce k Ježíši. Proto jeho hlavním atributem je kohout (paralela s místní legendou o kohoutím kokrhání!). Z dalších ctností je uváděna pokorná prostota.
Z připravených muk, které se na něm snažili vyzkoušet, vycházel zprvu bez úhony. Absolvoval koupel v kotli s vroucí smolou nebo olejem a když zdráv kotel opustil, byl prý učiněn pokus dát ho napospas hladovému lvu. Ten mu však také neublížil. Za smrtelné lůžko tedy byl určen skřipec, kde prý byl nakonec sťat. Uvádí se, že při jeho popravě se začaly bořit vlivem zemětřesení pohanské chrámy.
Podle legendy o sv. Václavu to byl právě kníže Václav, kdo na zasedání říšského sněmu obdržel od římského císaře darem rámě sv. Víta, tj. ramenní kost světce, kterou přivezl na Pražský hrad a na počest světci dal před rokem 929 vystavět rotundu sv. Víta, později zasvěcenou svatým Vítu, Vojtěchu a Václavovi. Po Spytihněvově přestavbě rotundy na baziliku byl hlavní oltář opět zasvěcen sv. Vítovi. Roku 1355 dal císař Karel IV. Vítovu hlavu a další ostatky převézt do Prahy, kde spočinuly ve stříbrné relikviářové bustě téhož světce ve Svatovítském chrámu, a ve stříbrném relikviáři tvaru paže. Tyto a další relikviáře byly roku 1420 odvezeny do úschovy na hrad Karlštejn, kde je dal císař Zikmund rozlámat na žold svým vojákům. Teprve v době jagellonské byly zhotoveny nové důstojné relikviáře, busta i paže dnes vystavené ve Svatovítském pokladu.
Svatý Vít je uctíván zpravidla o svém svátku 15. června, a to jako patron herců, komediantů (zvláště krotitelů lvů), tanečníků a epileptiků (srov. tzv. tanec sv. Víta), patron lékárníků, ochránce před očními chorobami a před bleskem.
Svatý Vít bývá znázorňován jako chlapec (někdy poněkud starší, než by odpovídalo jeho skutečnému věku) v bohatém odění, v ruce drží palmovou ratolest jako znak mučednictví, často též s kotlem, kohoutem, se lvem či mezi lvy, kteří mu na důkaz podřízenosti olizují špičky nohou. Ve skupinových vyobrazeních ho doprovázejí spolumučedníci sv. Modest a Krescencie, nebo čeští patroni. V českých zemích jsou sv. Vítovi zasvěceny desítky kostelů.
Obec Skály má kohouta i ve svém znaku . V zeleném štítě nad stříbrnou kvádrovanou hradbou se čtyřmi červenými růžemi se zlatými semeníky vykračující zlatý kohout s červenou zbrojí. JEDNOTLIVÉ SYMBOLY VE ZNAKU ZNAMENAJÍ: ODKAZ NA BUDOVU TVRZE, KTERÁ V OBCI STÁVALA, VE FORMĚ STŘÍBRNÉHO, KVÁDROVANÉHO DĚLENÍ ŠTÍTU SE STÍNKAMI, DÁLE ZLATÉHO KOHOUTA, ODKAZUJÍCÍHO NA POVĚST, V NÍŽ BYL KNÍŽE VZBUZEN KOHOUTÍM KOKRHÁNÍM A NALEZL VES, KTEROU POJMENOVAL BUDIČOVICE (OSADA OBCE SKÁLY) A ČERVENÉ PĚTILISTÉ RŮŽE NA ROD ROŽMBERKŮ, KTERÝ BYL PRVNÍM PÍSEMNĚ DOLOŽENÝM VLASTNÍKEM OBCE. ČTYŘI RŮŽE UPOMÍNAJÍ NA POČET SÍDELNÍCH CELKŮ OBCE. BARVY ZNAKU UPOMÍNAJÍ NA POLOŽENÍ OBCE V KRAJINĚ- ZELENÁ BARVA TRÁVY, PŘÍRODY.
Na výchozích souřadnicích začnete svoji pouť....
Kaplička Panny Marie
Skály
N 49° 13.212
E 014° 09.820
...odtud budete pokračovat k dalšímu zastavení našeho pomyslného procesí...
Kaplička sv. Jana Nepomuckého
Budičovice
N 49 12.927
E 014. 09.373
...finální souřadnice vás pak zavedou....
Poklad u kapličky Sv. Víta aneb Svatovítský poklad
"Na heřmaňském hřbitově, dřímají sladký sen naši otcové, naše drahé matky. Chodívali rádi sem ke svatému Vítu, aby Pán Bůh žehnal jim i jejich majetku."
N 49° 12. A B C
E 014° 08. D E F
U kaple se také nachází studánka kamenem vyzděná, která je bohužel většinou bez vody.
Potřebujete zjistit následující údaje
Skály
A = počet všech turistických plechových šipek na sloupu nedaleko kapličky, počítejte jen plechové šipky, ne cedulku s popisem obce, bez reklamy Lesů ČR a těch namalovaných či nalepených na sloupu, výsledné číslo je jednou málo oblíbenou školní známkou PS: není to úplně ta nejhorší
C= nadmořská výška obce je 39C m.n.m. - na jedné turistické cedulce
D= počet otvorů ve dveřích kapličky (kapky i kolečka) plus 1
Budičovice
E= počet skleněných tabulek ve dveřích kapličky (nepočítat půlkruhovou výplň nad dveřmi) mínus 1
B = číslo popisné zemědělské usedlosti s letopočtem 1853 ve štítě (i viz. infotabule nedaleko)
F= ciferace letopočtu v bráně zemědelské usedlosti čp.3 (modrá) mínus 1
Správnost souřadnic můžete ověřit zde:
