Ropik B-6/42/A-200Z Traditional Geocache

This cache has been archived.

Rico Reviewer: Archivace listingu keše.

[b]Rico Reviewer[/b] - reviewer pro ČR

More
Hidden : 5/29/2008
Difficulty:
2.5 out of 5
Terrain:
2 out of 5

Size: Size: regular (regular)

Join now to view geocache location details. It's free!

Watch

How Geocaching Works
Looking for a different adventure?

Please note Use of geocaching.com services is subject to the terms and conditions in our disclaimer.

Geocache Description:


Tato Cache se nachází nedaleko vojenského bungru,který se nachází na souradnicích loc:49.974283333N 14.074241666E. Doporucuji navštívit ,ale pozor stropy jsou zde nízké. Více niž nebo na www.ropiky.net: S pozustatky predválecného opevnení se mužete setkat na mnohých místech Ceské i Slovenské republiky, zejména v pohranicních horách, ale i ve vnitrozemí - na Melnicku, okolí Prahy ci v jižních Cechách. Dnes zustávají tyto betonové pomnícky vesmes zapomenuté, roztroušené po lesích pokryté mechem nebo se plní všemožným haranburdím. I když vetšina z nich byla behem války znicena a jejich pocet se dále rok od roku snižuje, presto zustávají pripomínkou bolestných historických událostí druhé poloviny tricátých let. Naštestí se stále rozširuje okruh nadšencu, kterí se historii tohoto jednoho z nejdokonalejších opevnovacích systému venují a snaží se, aby tato historie nebyla zapomenuta. Z toho duvodu vznikly i tyto stránky, jejichž cílem je zprístupnit širší verejnosti základní informace o této problematice. Nástin historie opevnovacích prací Po vítezství Adolfa Hitlera v nemeckých volbách v roce 1933 vyvstala pred nevelkým Ceskoslovenskem naléhavá potreba zajištení hranic proti stále se zvyšující hrozbe agresi ze strany tohoto mocného souseda. Jelikož výstavba moderní armády, vyzbrojené pocetnými mechanizovanými jednotkami a letectvem vyžadovala více casu a prostredku než mohlo být k dispozici, bylo rozhodnuto zapocít s víceméne souvislým opevnováním hranic. Koncepce obrany byla závislá na spojeneckých dohodách uzavrených s Francií a Anglií (velká dohoda) a posléze i Rumunskem a Jugoslávií (malá dohoda), které mely zarucovat vstup techto zemí do války po boku Ceskoslovenska v prípade agrese Nemecka ci Madarska. Schválený plán opevnování hranic spolehal predevším na vybudování pásu težkého opevnení doplnených delostreleckými tvrzemi, cástecne po vzoru francouzské Maginotovy linie. Takto opevnena mela být prednostneseverní cást hranice - proti nemeckému Slezsku a na predmostí Bratislavy proti Madarsku. V dalších etapách, plánovaných až do padesátých let melo být težké opevnení dobudováno i v dalších oblastech, napríklad v Krušných horách, na Šumave a na jižní Morave, což si dle plánu melo vyžádat investice ve výši približne 10,9 miliardy korun. Pro rízení opevnování bylo v rámci Ministerstva národní obrany vytvoreno jako jeho samostatný odbor Reditelství opevnovacích prací, známé spíše pod zkratkou ROP, do jehož cela byl jmenován generál Karel Husárek. Zadávání jednotlivých stavebních úseku civilním firmám pak rídily v prípade težkého opevnení samostatná Ženijní skupinová velitelství, v prípade opevnení lehkého v roce 1936 Zemská vojenská velitelství (ZVV) a v následujících letech velitelství jednotlivých armádních sboru. Podle zkratky názvu Reditelství opevnovacích prací vznikl také rozšírený název pro objekty lehkého opevnení, kterému se zacalo ríkat Ropíky (zatímco nekdy používané oznacení Ropan a Ropák pro izolované a tvrzové sruby se neujalo). Vzhledem k tomu, že se politická situace zhoršovala vyšším tempem, než mohla probíhat výstavba nákladného a technicky nárocného težkého opevnení, došlo behem roku 1936 k rozhodnutí budovat na méne duležitých smerech linie z lehkých železobetonových kulometných hnízd, které po propojení a doplnení zákopovým systémem mely tvorit odolné postavení polních jednotek. V dalším roce pak byla zavedena pokrocilejší koncepce lehkého opevnení, známého dle roku vzniku jako vz. 37, kterému byla v obranných plánech prikládána stále vetší duležitost, takže v roce 1938 bylo již s težkým opevnením pocítáno víceméne pouze na duležitých smerech a to jen jako s doplnkem linie lehkých objektu. Jednoduchá mapka zobrazuje stav opevnovacích prací v zárí 1938. Težké opevnení je vybudováno nesouvisle pouze na severní hranici (mezi Ostravou a Krkonošemi) a potom na jižním Slovensku (predmostí Bratislavy a uzávera v Komárne). Ostatní území je takrka souvisle chráneno nejméne jednou, místy však až tremi liniemi lehkého opevnení. Lehké opevnení z roku 1936 (vz. 36) Vznik tohoto jednoduchého železobetonového kulometného hnízda spadá do poloviny roku 1936, kdy padlo rozhodnutí o zapocetí opevnování hranic i na vedlejších smerech a to pomocí lehkých objektu. Tyto objekty byly budovány v nekolika variantách, znacených jako A, B, C, E, které se navzájem lišily poctem kulometných strílen a odolností. Typy A a B byly dvoustrílnové, C trístrílnový a ojedinelé exempláre typu E mají pouze jedinou celní strílnu. Jak postupovala výstavba uvádely se do praxe drobná vylepšení, takže napríklad na jižní Morave se mužeme setkat s modifikacemi objektu i pro bocní palby a samostatnou kapitolou byly objekty na Slovensku, které již stojí na pomezí mezi tímto typem a zcela novou koncepcí, reprezentovanou objektem vz. 37. Výzbrojeny byly standardními kulomety - zejména staršími težkými vz. 24 nebo lehkými vz. 26 a osádka se pohybovala od 2 do 6 mužu v závasilosti na poctu zbraní. Vstup do objektu kryla jednoduchá drevená, nebo plechová dvírka a strílny byly uzvírány posuvnými 20 mm silnými pancérovými uzáverami. osolnost pevnustek byla vypoctena na zásah 8 cm delem, nebo minometem stejné ráže. Jednotlivé pevnustky byly vetšinou situovány na místa s dobrým rozhledem, odkud mohly pusobit do predpolí dalekými palbami kulometu. Jejich odolnost v boji by asi nebyla velká a samy o sobe mohly tvorit jen jakousi kostru obranného postavení budovaného polním zpusobem. [ více informací... ] Lehké opevnení vz. 37 (Ropíky) Objekty lehkého opevnení z roku 1936 nemohly zcela obstát kladeným požadavkum, což zaprícinilo vznik zcela nove koncipovaných lehkých objektu, oznacovaných dle roku vzniku jako vz. 37. Obrana byla nyní založena predevším na souvislé palebné prehrade vedené bocními palbami lehkých a težkých kulometu a predevším na dukladném vzájemném krytí jednotlivých pevnustek. Linie mohla být vedena budto v jediném sledu (clona), nebo ve dvou, vzájemne se podporujících sledech (cára), doplnených prekážkami a v dobe mobilizace i polním opevnením. Objekty vz. 37 byly jakousi zmenšeninou težkého pechotního srubu a to nejen vnejší podobou, ale i vybavením. Zbrane (1-2 lehké, nebo težké kulomety), byly zalafetovány v ocelolitinových strílnách, zalomený vstup byl opatren mríží a pancérovými dvermi a chránen byl vchodovou strílnou, rucní ventilátor zajištoval dodávku cerstvého vzduchu a chránil tak osádku v poctu 5 až 7 mužu pred zadušenám splodinami vzniklými pri strelbe. K obrane týlu dále sloužil granátový skluz a k pozorování jeden, nebo dva periskopy ve stope pevnustky. Konstrukce objektu byla železobetonová, o síle celní steny a stropu 80, nebo 120 cm (normální, nebo zesílená odolnost), navíc byla ze strany neprítele pevnustka opatrena kamennou rovnaninou a zemním záhozem, takže odolávala zásahum strel ráže 105 mm pri normálním, nebo 155 mm pri zesíleném provedení. Stavbu rídily jednotlivé armádní sbory (I. až VII.) pod dozorem Reditelství opevnovacích prací, které vypracovávalo typové výkresové dokumentace a schvalovalo taktické rozmístení objektu v terénu. Výstavba byla rozdelena na jednotlivé stavební úseky po zhruba 20-100 pevnustkách a byla zadávána civilním firmám formou neverejné souteže. Nejduležitejší prvky (strílny, cement) však dodávala prímo vojenská správa. Na správný postup výstavby mel dbát Velitel stavebního dozoru, jmenovaný vetšinou od jednotky, která mela pak daný úsek hájit. Postupem casu bylo vytvoreno ve dvou základních stupních odolnosti pet typu objektu, jejichž použitím mohl být prehrazen jakýkoliv terén bez používání atypických rešení. Každá z techto základních variant pak mela další podvarianty lišící se napríklad zrcadlove otoceným pudorysem, výškovým rešením, ci ruzným rozevrením os strílen, což zjednodušovalo a zrychlovalo výstavbu a predevším umožnovalo využití typového vnitrního zarízení. Typ A je urcen pro bocní palby dvou kulometu ve strílnách, krytých z pohledu neprítele charakteristickými uchy. Osádku melo tvorit 7 mužu a jedná se o nejrozšírenejší typ. Krome šikmé a lomené varianty bylo používáno šest dalších podvariant, lišících se rozevrením os strílen a oznacovaných jako A-120, 140, 160, 180, 200 a 220 (císlo za pomlckou vždy udává úhel os strílen ve stupních). Typ B je obdobný, pouze jedna kasemata je opatrena strílnou v celní stene a príslušná strana objektu tedy postrádá krycí ucho. Základní varianty jsou B1 (pri pohledu celem k nepríteli je bocní strílna vlevo) a B2 (zrcadlove obrácený). Podle úhlu sevrení os strílen se dále rozlišovaly varianty B1(2)-80, 90 a 100. Lomené ci šikmé varianty se používaly, avšak jsou velice vzácné. Typ D je zjednodušene receno polovinou typu A, pouze s jednou kasematou (streleckou místností). Podle orientace rozlišujeme typy D1 (strílna vpravo) a zrcadlove otocený D2. Objekty se casto používaly ve dvojicích místo pevnustky typu A, která nemohla být kvuli konfiguraci terénu použita, napríklad po stranách náspu procházejících napríc linií. Typ C je jednoduché kulometné hnízdo pro jeden kulomet a jeho dvouclennou obsluhu. Puvodní varianta mela strechu provedenou pouze z vlnitého plechu, velká cást techto objektu však byla již pri výstavbe opatrena železobetonovou strechou. Uvnitr melo být pouze nejnutnejší vybavení a objekt byl budován pouze v nižší odolnosti. Typ E je plnohodnotným odolným objektem urceným rovnež pro celní palby. Vyskytuje se v obou odolnostech (normální i zesílené) a ve dvou zrcadlove obrácených variantách E (na obrázku) a E1. Typy F, G, H mely být urceny pro bežný 3,7 cm protitankový kanón (KPÚV - kanón proti útocné vozbe). První dva typy mely být obdobné typum D a E, v prípade posledního se melo jednat pouze o úkryt pro kanón a jeho obsluhu, která mela bojovat v polním postavení vybudovaném poblíž. Vybudovány byly jen dva takové objekty. Typy K mely být perspektivní náhradou nepríliš povedených konstrukcí F a G. Vyjma jediného pokusného objektu nebyly již budovány. ----------------------------------------------------------------------------------------------------------------- Wenige Kilometer hinter der Landesgrenze kann man bei Wanderungen oder Ski-Touren gelegentlich Betonstrukturen im Gelände entdecken. Mal versteckt in privaten Gärten, mal unter Moos und Unkraut - gelegentlich aber auch in offenem Gelände findet man verschiedene betonierte Unterstände, die zu dem Zweck errichtet wurden, die tschechoslowakischen Grenzen zu sichern. Nur wenige historisch Interessierte kennen ihre Geschichte und die traurigen Ursachen, die zur Errichtung dieser Anlagen in den 30er Jahren führten: Nachdem Adolf Hitler die Wahlen 1933 gewonnen hatte, mußte die junge tschechoslowakische Republik ihre Grenzen gegen einen überraschenden Angriff Deutschlands schützen. Daher wurden zwei Konzepte entwickelt, die vorsahen, einerseits eine schlagkräftige mobile Armee aufzustellen, andererseits die Grenze zu befestigen. Jedes dieser Konzepte hatte Vor- und Nachteile. Ein mobiles Heer hätte auf einen Angriff flexibel reagieren können und es hätte durch entsprechende Tiefengliederung sehr wirkungsvollen Widerstand leisten können. Die Tschechoslowakei war jedoch zu klein, um eine Armee aufzustellen, die es mit der deutschen Wehrmacht hätte aufnehmen können. Das andere Konzept hatte den entscheidenden Nachteil, daß in dem Falle, in dem feindliche Kräfte eine Befestigungslinie durchbrochen hätten, diese durch nichts mehr aufzuhalten gewesen wären. Dennoch entschied man sich für die zweite Variante, die Befestigungen so zu dimensionieren, daß ein feindlicher Vormarsch so lange verzögert wurde, bis die tschechischen Alliierten Großbritannien und Frankreich Beistand leisten konnten. So war es auch die französische Maginot-Linie aus den frühen 30er Jahren, die die tschechoslowakischen Ingenieure bei der Entwicklung ihrer Landesbefestigung beeinflußte, was dazu führte, daß einige frühe Typbauwerke den französischen Vorbildern sehr ähnelten. Es gab zwei verschieden stark befestigte Linien, die auf dieser Skizze kurz vorgestellt werden: Plan der tschechoslowakischen Befestigungsanlagen vom September 1938 Typifizierte Kleinkampfbunker der Modellreihen Vz 36 und Vz 37 (die Abkürzung "Vz" steht im Tschechischen für "Modellnummer") wurden errichtet, um die Linie der schweren Befestigungsanlagen in ihren toten Winkeln zu ergänzen und überraschenden Angriffen zu begegnen, bis mobile Truppen in Stellung gebracht werden konnten. Die Kleinbunker wurden vornehmlich dort eingesetzt, wo nicht mit Panzerangriffen zu rechnen war, so daß leichte Infanterieeinheiten in dem nicht panzergängigen Gelände mit möglichst wenig Menschen und Material wirkungsvoll behindert werden konnten. Die stärker bewaffneten mobilen Einheiten hatten dadurch die Möglichkeit, sich auf die gepanzerten Angriffe zu konzentrieren. Die Kleinkampfbunker Modell 36 (vz.36) Die frühen Kleinkampfbunker der Modellreihe 36 waren Nachbauten ähnlicher Bauwerke, die es in verschiedenen europäischen Ländern gab. Sie verfügten über eine bis drei Scharten für Maschinengewehre, die üblicherweise in Richtung des erwarteten Hauptangriffes angeordnet waren. Die Bunker der Baureihe 36 sollten dann die Verzögerung gegnerischer Operationen in der Größenordnung weniger Stunden bewirken. Diese Konstruktion hatte den entscheidenden Nachteil, daß die durch die Bewaffnung bedingten Schwachstellen in der Panzerung durch schwere Waffen direkt angerichtet werden konnten. Somit war die Modellreihe 36 in einem modernen Krieg besonders leicht verwundbar. Andererseits boten diese Konstruktionen besonders gute Sichtverhältnisse in Richtung strategischer Ziele, wichtiger Straßen oder sonstiger Infrastruktureinrichtungen. Im Gegensatz zu den Kleinkampfbunkern der Baureihe 37 wurden die 36er Bunker nicht in langen, durchgehenden Linien - sondern separat oder in sehr kurzen Linien errichtet, um beispielsweise besondere Abschnitte wichtiger Straßen zu sichern. Die Baureihe 36 gab es in den Bauformen A, B, C und E. Die Bauformen A und B sind jeweils mit zwei Scharten für Maschinengewehre des Typs Vz 26 ausgestattet, während die Bauform C mit drei und E mit nur einer Scharte ausgestattet sind. Die Eingänge sind mit Stahltüren verschlossen und für die Scharten gibt es 20 mm starke gepanzerte Verschlüsse. Die Wandstärken der Bauform A betragen 50 cm (Decke und Schartenwände) bzw. 20 cm für die Rückwand. Die Schartenwände der Bauformen B und C sind 60 cm stark; die Rückwände 30 cm. Besatzung: 4 bis 6 Mann. [ more... ] Die Kleinkampfbunker Modell 37 (vz.36) - "Ropík" Angesichts zunehmender Bedrohung durch schwere Waffen in modernen, motorisierten Konflikten, wurde deutlich, daß eine stabilere Konstruktion erforderlich war. Die Lösung des Problems bestand in der Konstruktion der Kleinkampfbunker der Modellreihe 37, die - abgesehen von ihrer Größe - in mancherlei Hinsicht großen Festungsbauwerken ähneln und dem Besucher wie "richtige Bunker" erscheinen. So wurden diese kleinen Werke in geschütteter Stahlbetonbauweise errichtet. Die Stärke der Moniereisen beträgt etwa 20 mm! Zum Schutz der Besatzung vor umherfliegenden abgeplatzen Betonteilen im Falle eines Treffers waren die Innenwände mit Rauhspundbrettern getäfelt und weiß gestrichen. Der Feuerbereich dieser neuen Modellreihe zielt in die Flanke. Man muß sich das so vorstellen, daß die massive, außen mit einer mindestens 1 m starken Lage Felssteinen angeschüttete (Schutz vor Granaten) Rückwand mit einer Stärke von 80 cm in Richtung des erwarteten Hauptangriffes zeigt und der Feind erst beim Passieren der Bunkerlinie unter Beschuß genommen werden kann. Aus Tarnungsgründen ist die Feindseite (mit Ausnahme der Bauformen C und E sowie der schweren Kampfbunker) mit Erde angeschüttet und mit Gras bepflanzt, so daß diese Bunker aus der Sicht des Angreifers wie kleine Hügel erscheinen. Nur sehr wenige Bauformen dieser Modellreihe besitzen eine Scharte für frontales Feuer. Wo diese Anordnung erforderlich war, sind die Bunker rückwärtig an Hängen errichtet, so daß ein feindlicher Beschuß im direkten Richten aus größeren Entfernungen weitgehendst vermieden werden konnte. Für eine Selbstverteidigung mit den Hauptwaffen - den Maschinengewehren - waren diese Kleinkampfbunker nicht ausgelegt. Sie waren dazu auf die Hilfe des Nachbarbunkers oder mobiler Truppen angewiesen. Das erklärt auch die Anordnung dieser Bunker in einer bis drei und in Ausnahmefällen weiterer Linien. Der Abstand zwischen den Bunkerlinien betrug in Abhängigkeit vom Gelände ca. 150 bis 250 m. Der Abstand der einzelnen Bunker zueinander betrug etwa 100 bis 400 m. Der Vorteil der Modellreihe 37 im Vergleich zur Modellreihe 36 bestand in ihrer großen Anzahl und der konstruktionsbedingt größeren Schwierigkeit, wirksame Treffer zu plazieren. Die Kleinkampfbunker der Baureihe 37 wurden in nicht panzergängigem Gelände errichtet und dienten der Verzögerung in zeitlicher Größenordnung einiger Tage oder zur Ergänzung der Großkampfbunker in deren nichtbestreichbaren Räumen. Es gab Pläne, weitere Kleinkampfbunker im Hinterland und für die Verteidigung Prags zu errichten. Von diesen Vorhaben sind aber nur sehr wenige realisiert worden. Die Kleinkampfbunker der Baureihe 37 werden in Tschechien auch "Ropik" genannt. Diese Begrifflichkeit wurde aus den Anfangsbuchstaben des Befestigungsbaukommandos "ROP" (Reditelstvi opevnovacich praci) abgeleitet. Vz 37, Bauformen A, B and D. Es gab unter den alphanumerisch benannten Bauformen weitere Varianten, die sich in ihren Wirkungswinkeln unterschieden und entsprechend benannt waren: Vz. 37 A - 120, - 140, -160, -180, -200, -220. Die am weitesten verbreitete Bauform ist die Bauform 37 A (mit ca. 85 % aller gebauten Kleinkampfbunker). Dieser Bunker hat 2 MG-Scharten für flankierendes Feuer nach links und rechts. Die Decken- und Schartenwandstärke der Ropiks beträgt 60 cm. Die Wände des Innenverbaus sind 50 cm stark. Es gab auch abweichende Stärken, wenn es die Situation ausnahmsweise erforderte. Die Bunker sind mit jeweils einem Periskop für jedes MG bestückt (Fabrikat Srb & Stys, Prag). Zur Frischluftversorgung war neben der Scharte für die Eingangsverteidigung auf einbetonierten Trägern ein Ventilator installiert, der mit einer Handkurbel von einem Mann zu bedienen war. Der Eingangsbereich war frontal mit einer Gittertür verschlossen, die im offenen Zustand Platz in einer flachen Nische fand. Die eigentliche Eingangstür ist eine etwa 1 cm starke Stahltür.Der Eingangsbereich wurde mit einer Scharte für Pistole bzw. Maschinenpistole verteidigt Zur Außenverteidigung gab es noch ein Ausfallrohr für Handgranaten. Dieses Rohr ist schräg nach unten abfallend und mit einem massiven Verschluß versehen in die Eingangswand eingegossen. Besatzung: 7 Mann Eine andere Bauform ist die Form 37 B mit einer flankierenden und einer frontalen Scharte. Wandstärken und Ausrüstungen entsprechen denen der Bauform 37 A. Auch die Bauform 37 B erscheint mit unterschiedlichen Wirkungswinkelbereichen: Vz 37 B-80, -90, -100. Weiterhin unterscheidet man die Bezeichnungen B 1 (flankierende Scharte rechts) und B 2 (flankierende Scharte links). Besatzung: auch hier 7 Mann. Vz 37 D ist eigentlich ein "halber" Vz 37 A, weil er nur über eine MG-Scharte verfügt. Diese Bunker wurden nur auf Anhöhen errichtet, wo Bunker der Bauform 37 A nicht errichtet werden konnten. In diesen Fällen wurden Kombinationen aus Vz 37 D1 (Scharte rechts) und Vz 37 D3 (Scharte links) errichtet. Besatzung der D-Variante: 4 Mann. Vz. 37 Bauformen C und E. Diese beiden Typen verfügen jeweils nur über eine Scharte für flankierendes Feuer (Vz 37 E, 60 cm Deckenstärke, 50 Flankenwandstärke, 4 Mann Besatzung) und zur Verteidigung toter Räume in den Großfestungslinien für frontales Feuer (Vz 37 C; Schartenwandstärke 50 cm; Flankenwände 40 cm, 20 cm Innenwände; Decke nur als Witterungsschutz aus Zinkblech - ungepanzert; 3 Mann Besatzung). Beide Bauformen waren mit der gleichen Ausrüstung ausgestattet. Die Bauformen G und H wurden in jeweils nur einem einzigen Exemplar errichtet. Die Modelle F, G und K wurden zur Aufnahme einer leichten Panzerabwehrkanone konstruiert. Auch im Modell H war regelmäßig eine Panzerabwehrkanone eingebaut.

Additional Hints (Decrypt)

avp

Decryption Key

A|B|C|D|E|F|G|H|I|J|K|L|M
-------------------------
N|O|P|Q|R|S|T|U|V|W|X|Y|Z

(letter above equals below, and vice versa)


Advertising with Us

Inventory

View past Trackables

What are Trackable Items?

Bookmark Lists

View all 9 bookmark lists...