Kapli
Kalvárie encyklopedie uvádejí jako památku místního významu a na
informace o ní jsou skoupé. Naštestí i takové poklady mají svoje
fandy, a k nim patrí Jirí Hladký, který o podobných stavbách
Písecka pripravuje knížku.
Nuže , co o
ní takto víme? Kaple Kalvárie má podobu ze trí stran otevreného
baldachýnu. Dva volne stojící pilíre na vysokých podstavcích a dva
shodné polopilíre pri zadní stene nesou plackovitou klenbu,
podeprenou tremi polokruhovými pásy. Na stene se dochovala malba
znázornující dva lotry ukrižované po boku Ježíše Krista. Na zdené
menze cili oltárním stole býval drevený kríž s Kristem, s Pannou
Marií a Janem Evangelistou po stranách, u paty kríže klecela Márí
Magdaléna. Drevené plastiky jsou dnes v depozitári.
Skoro pravdepodobná legenda o kapli
v Kestranech
Legenda
vypráví, že kdysi za válek, které Marie Terezie po svém nástupu na
trun vedla o dedictví rakouské, tudy uhánel jakýsi francouzský
dustojník se vzkazem. Zpráva to byla zrejme duležitá a mel dost
naspech, koneckoncu, v patách se mu rítili Rakušané. Když pohledný
Francouz (všichni Francouzi jsou pohlední) dorazil u Kestran k
rece, práve tam místní ženské praly. Duše to byly citlivé, na smrt
zchváceného mladíka se jim zželelo, tak ho schovaly do prádla.
Rakušané nic nenašli. Dustojník díky soucitným venkovankám prežil a
po letech tu dal z vdecnosti na míste svého zachránení vystavet
kapli. Puvabná historka, plná dobrých tónu.
Muže na ní být neco
pravdy? Do jisté míry ano. Mezi armádami, které na ríši mladické
císarovny tehdy zaútocily, Francouzi skutecne byli. V roce 1741 se
dokonce v Písku usadil štáb velitele francouzských vojsk maršála de
Broglia. Po porážce, kterou 23. kvetna 1742 utrpeli u Hluboké, kde
se stretli s rakouským sborem vedeným princem Lobkovicem, se pak
dali na kvapný ústup smerem na Prahu. Príbeh o Francouzove
zachránení se tedy za válek o rakouské dedictví odehrát mohl. Možná
bežel od Hluboké do Písku podat zprávu o porážce a ponekud
zabloudil do Kestran. Možná se úcastnil panického ústupu a místo na
sever ku Praze zamíril z Písku na jih. Nevíme.
Je tu ovšem jiný
problém. Podle Jirího Hladíka býval na zadní strane kaplicky
Kalvárie dnes už necitelný nápis: "Kaple tato byla vystavena Léta
Páne 1370, obnovena r. 1679, pak r. 1821 a posledne 1895." Pro rok
1370 mluví fakt, že v rozích plackové klenby se zachovaly gotické
konzoly a nábeh klenebních žeber. Navíc v tu dobu pár set metru
odtud už prokazatelne stála tvrz pánu z Kestran. Pokud tedy kaple
má skutecne stredoveké koreny, úspešne je prekryla barokní
prestavba spojovaná s rokem 1679. Úpravy v 19. století ji v
podstate zachovaly, i když pridaly západní stenu s malbami lotru.
Jenže ani jedno z tech dat neladí s historkou z válek o rakouské
dedictví Marie Terezie. Barokní podoba kaple vznikla v roce, v nemž
dotycný francouzský dustojník zrejme ješte nebyl na svete. A že by
se svou vdecností cekal od roku 1742 až do roku 1821 se taky nezdá
pravdepodobné. A tak
si legenda o jedné krásné kapli na brehu Otavy ponechává svoje
tajemství. Komu je to málo a dává prednost nesporným faktum, necht
zamírí prímo do Kestran. Mají tu unikát - hned dve gotické tvrze,
dokonce považované za nejzachovalejší v Cechách, i když je
poznamenaly renesancní prestavby a vážne ponicil cas. O jedné,
zvané Horní tvrz, už byla rec, její nejstarší známý držitel se
jmenoval Albert z Kestran a písemné zprávy ho poprvé pripomnely v
roce 1315. Tu druhou, Dolní, si tesne vedle vystaveli ponekud
pozdeji Albertovi pravnuci. Ve stredoveku tu dokonce bývala ješte
tretí tvrz, snad v místech dnešního zámku, ale dávno
zanikla.
Kestranský Jilm vaz (Ulmus
laevis)
Jilm vaz
- roste ponekud
pomaleji než ostatní druhy, je celkove nižší a rozložitejší. Roste
v jižní, strední a východní Evrope, nikde však není hojný, roste
vždy ojedinele nebo v malých skupinách. Místy je však hojneji
vysazován v parcích nebo v ulicích. U nás se vyskytuje v nížinách,
zvlášte na vlhkých náplavech lužních lesu, u brehu rek a v
pahorkatinách asi do 500 m.n.m.
Jilm -mizející
drevina
Jilm je strom
cenený sadovníky pro velmi dekorativní vzhled a dlouhovekost,
truhlári pro tvrdé, pevné a pružné drevo (používá se napríklad k
výrobe hudebních nástroju). Dríve byl neodmyslitelnou soucástí
krajiny - rostl v lesních porostech, pri brezích rek a potoku, na
mezích a remízkách, býval vysazován v alejích podél cest, v parcích
i ulicních stromoradích mest. Dnes se s ním bohužel setkáváme jen
vzácne. Na vine je tracheomykózní onemocnení zvané grafióza, které
se k nám rozšírilo ve tricátých letech minulého století a prakticky
zlikvidovalo naše jilmové populace v lesích i mimo ne.
Jilmy u
nás
Jilmu je známo
okolo 30 druhu, rostoucích v severním mírném pásu Severní Ameriky,
Evropy i Asie. U nás jsou ovšem puvodní jen 3 druhy. Jilmy mohou
dosahovat výšky až 35 metru. Plody jilmu jsou nažky, umístené
uprostred blanitého krídla, jeho velikost se liší podle druhu.
Jilmy obecne mají velké nároky na vláhu. Vyskytují se zejména v
blízkostech potoku, prameništ, mokrin, nebo na místech s blízkou
hladinou spodní vody.
Ohrožení jilmu –
grafióza
Nemoc, která
zpusobuje úhyn jilmu, se jmenuje grafióza, podle stádia houby,
která ho zpusobuje. Ríká se jí také "holandská nemoc" podle zeme
puvodu. Poprvé se u nás objevila pocátkem tricátých let minulého
století. Zpusobila velmi rychlé odumírání populací jilmu na všech
místech jejich puvodního rozšírení - v lužních lesích,
pahorkatinách i v mestech, v porostech, skupinách i osamele
rostoucích. Rozšírila se k nám z místa svého prvního výskytu - z
Holandska - pravdepodobne s nakaženým drevem.Prakticky ve
stejnou dobu, jako do Cech, byla zavlecena i do ostatních cástí
Evropy. K druhé vlne nákazy došlo v 70. letech s príchodem nového
agresivního kmene patogenní houby. Jilmy na mnohých místech zcela
vymizely, méne poškozené zustaly jen porosty jilmu horského ve
vyšších chladnejších polohách, kde nejsou tak vhodné podmínky pro
vývoj patogenních hub. Presto i zde je pozorován plošný i pocetní
úbytek jilmu. Grafiózní onemocnení zpusobuje patogenní
mikroskopická houba rodu Ceratocystis, která napadá cévní systém
stromu a pusobí na nej toxicky. Pletivo houby se rozširuje v
systému rostliny, predevším v jejích cévních svazcích, vyvolává
jejich ucpání a vylucuje toxické látky. Poté vytvárí výrustky a
dochází k mechanické destrukci sten živých bunek do již mrtvých
cév. Následkem toho dochází k narušení nebo úplnému blokování
prívodu vody a živin do rostliny a tím k jejímu vadnutí, prosychání
až odumrení.
Nadeje pro
jilmy
Bohužel, metoda
zarucující stoprocentní vylécení napadeného stromu od grafiózy v
soucasné dobe neexistuje. Nadejí pro budoucnost techto stromu mohou
být ti jedinci, kterí ješte prežívají a kterí mohou být vuci této
chorobe odolní, což by se mohlo prenést i na jejich potomstvo.
Proto má význam jejich výskyt mapovat, snažit se sesbírat dostatek
osiva pro pestování nových sazenic a ty vracet zpátky do krajiny.
Práve tyto nové jilmy se mohou stát základem budoucích odolných
populací v naší krajine.
Tato keš je zarazena do série Význemné stromy
.