Kdyz 23. cervence 1874 zacala Prazska zelezarska spolecnost na vrchu Homole s hloubenim jamy, jiste netusila, ze se tu bude dolovat celych 119 let. Trvalo ctyri roky nez byla objevena uhelna sloj, ktera dostala na pocest predsedy spravni rady Kajetana Majera jmeno Mayrau. Svemu puvodnimu ucelu slouzila az do roku 1997, kdy bylo jeho podzemi z velke casti z bezpecnostnich duvodu zasypano. Cely pribeh dolu Mayrau vam priblizi tricetiminutovy dokument promitany v ramci prohlidky hornickeho skanzenu, ktery byl slavnostne otevren v roce 1994.
Jako za starých casu
Vetsina podzemniho bludiste byla sice zadusena sutinami, ale prostory, do nichz se dostane bezny navstevnik, presto vypadaji, jako by je pred pul hodinou opustila posledni pracovni ceta. Z opryskanych vykachlickovanych sprch se ozyva monotonni zvuk kapajiciho kohoutku, ktery asi zapomnel posledni ze sprchujicich se delniku zavrit.
Zasle krasky
Do obrovskych prostor tzv. retizkovych saten zvenku pronika skrze vysoka zaprasena tovarni okna proud svetla na vyrovnane rady zablacenych holinek. Ze stropu visi na desitkach retezu umounene pracovni mundury a plechove skrinky zdobi vybledle odrbane plakaty polonahych zen. Spolu s pruvodcem, ktery v dole sam leta pracoval jako meric, pokracujeme do mistnosti se znamkovou kontrolou slouzici k evidenci horniku sestupujicich do dolu. Dnes by zrejme k tomuto ucelu slouzil pocitac a magnetické karty, ale ve Vinaricich se docela dobre obesli bez vykriku moderni techniky az do ukonceni provozu. Kazdy hornik sestupujici do podzemi odevzdal kovovou znamku, podle ktere bylo na prvni pohled patrne, kolik pracovniku prave sfaralo do podzemi.
Svezi stolety „starik“
Pote se presouvame do tzv. nabijarny neboli lampovny, ktera slouzila pro dobijeni akumulatorovych svitilen nezbytnych pro praci v neproniknutelne tme podzemi. Pres znamkovou kontrolu a navijarnu prichazime az k mistnosti, do niz usti tezebni jama dolu Mayrau. Zlatym hrebem prohlidky jsou samotne tezni stroje, zejmena ten nejstarsi z roku 1905. Mohutne mosazne soukoli secesnich tvaru vyrobila firma Ringhoffer v Praze na Smichove a puvodne bylo urceno k pohonu lodi. Stroj byl plne vytizen az do roku 1997 a i dnes je plne provozuschopny (i kdyz by byl jeho provoz nerentabilni).
Homole a figuriny
Z hlavni budovy precházime pres prostranstvi porostle travou a keri a cestou mijime ruzné typy vyztuzi, dulni vlacky, nakladace a podobne zarizeni v ruznych fazich rozkladu. Prichazime k nenapadnemu vchodu na upati kopce Homole a vcházime do 130 metru dlouhe spore osvetlene stoly. Ceka nas zde expozice s ukazkami dulni dopravy, s pretlakovou komorou a zejmena s komplexne mechanizovanym stenovym porubem, ktera nam priblizi tezke pracovni podminky haviru. Atmosfera je umocnena umistenim oblecenych figurin horniku s kompletni vystroji, jenz v pritmi vypadaji opravdu jako zive.
Tvrdy zivot zachranaru
Vstupni cast labyrintu se nazyva dymnice a je v ni umistena expozice banskeho zachranarstvi. Dnes navic slouzi banske zachranne sluzbe pro cviceni opakujici se trikrat rocne. Kazdy zachranar si musi navleknout dychaci pristroj, pote jednu minutu zvedat zavazi a nakonec behem tri minut probehnout drahu. Vse opakuje trikrat a musi se pritom vejit do daneho casoveho limitu.
Skanzen je otevren denne od 8 do 15 hod.
Cache neni zamerne ulozena v arealu skanzenu,aby odlov nebyl zavisly na oteviracich hodinach.