Do pohadkove serie jeste patri:
GC1915F - Statecny vojak
GC1CXNV - Princezna ze Rmutneho dolu
GC1FZ30 - Zeljesboj
GC1MF1K - Certuv ukopteny bratr
GC1X7ZP - Kralovsky syn a dablova dcera
GC208VZ - Chytry Martin
GC2EAD0 - Postacka pohadka aneb Geo-Post Office cache
Vasim ukolem bude si pohadku precist a splnit nejaky ten ukol, ktery vas privede k pokladu.
Jako druhou jsem vybrala opet pohadku pobaltských narodu z knizky Diamantova sekera, ktera je zverejnena na webových strankach Pohadky-sveta.
MLADÝ KOVÁR
Za dávných casu žil jeden chalupník. Mel tri syny. Starší synové už odmalicka otci ve všem pomáhali a vyrostli z nich chasníci jaksepatrí. Otec chtel i nejmladšího práci priucit, ale žena porád nechtela dovolit.
„Je ješte malý. Jen at se vydovádí," ríkala. Tu upekla svému nejmladšímu a nejmilejšímu sladký kolác, tu zase podstrcila pirožek.
Tak vyrostl z nejmladšího syna nicema a lenoch, který jen rád jedl a spal. Chalupník to snášel dlouho, ale nakonec si synka zavolal a povídá:
„Není už na case, abys šel do ucení? Chtel bys na koželuha?"
„To nechci," odpovedel syn. „Celý život kuže vydelávat — ruce bych mel rozežrané na kost."
„Tak si vyber krejcovinu!"
„Co to ríkáš, táto! Až do smrti krivit záda nad vestami a kamizolami — vždyt by mi narostl hrb!"
„Jak myslíš, synku. K nicemu te nenutím. A co bys takhle rekl kovárskému remeslu? Není muže nad kováre!"
„Proc ne," odvetil syn. „Na kovárství bych šel."
Otec vyhledal nejdovednejšího kováre v kraji, zaplatil mu predem za vyucení a odvezl syna do kovárny.
„No tak, synku, pekne se dívej, jak dobrí lidé pracují, a vyucíš se."
Ale matka privezla synáckovi potají z domu na vozíku postel s perinou a s polštári:
„Zvykl sis u mne spát na mekkém. Až se od té práce unavíš, odpocin si na perince, sama jsem ti ji šila. A hlavickou si pohov na polštári, nacpala jsem ho prachovým perím!"
Otec s matkou se vrátili domu a synek zustal u kováre.
Postavil postel do kouta kovárny, lehl si na ni a díval se, jak kovár s ucedníky buší kladivem do kovadliny.
„Co se díváš?" ptá se ho kovár. „Vem do ruky kladivo."
„A proc?" sedlákuv syn na to. „Táta mi rekl: Dívej se, jak lidé pracují, a vyucíš se."
Kovár potrásl hlavou a dal se zase do práce.
Nejmladší synek vylehával na mekké posteli a jen se obracel sem a tam, nespoušteje kováre z ocí.
Nevydržel to kovár a znova povídá:
„Co ty se porád jen válíš? Vždyt si takhle proležíš boky!"
„I neproležím," odvetil sedlákuv synek. „Mám mekkou perinu. Bolí me z toho vašeho rámusu hlava a maticka mi nakázala: Až se unavíš, synku, pohov si hlavickou na prachovém polštári."
Kovár nad ním mávl rukou a víc už si ho nevšímal. Kdo by s tím lenochem ztrácel slova! Tak bežel den za dnem a mesíc za mesícem.
Od cizí práce ruce nebolí. A tak si nejmladší syn v duchu ríkával:
Žádná velká moudrost to není. Klepneš jednou dvakrát kladivem na kovadlinu, a hotovo! I já budu umet vykovat, co kdo bude chtít, a o nic hur než sám mistr.
Ubehly tri roky a za synem prišel chalupník.
„Tak co, jakpak se vyucil ten muj chlapec?" ptal se sedlák kováre.
„Kdo to muže vedet?" odvetil mistr. „Díval se, to je pravda, ale cemu se naucil, to nám neukázal."
„Co ty na to, synku?"
„Co bych povídal, až prijde k veci, však to nezkazím."
Otec se zaradoval. Zrídil ze staré stodoly kovárnu, opatril potrebné náradí a povídá:
„No, synku, ted ukaž své umení, ukovej mi k pluhu novou radlici!"
Mladý kovár namíril do stodoly a za ním otec se staršími syny. Nejmladší postavil jednoho bratra žhavit uhlí, druhého, aby tahal za mechy, a sám si vyhrnul rukávy a vzal do rukou veliké kladivo. A když se železo rozžhavilo, rozlehly se kovárnou takové rány, že si všichni musili zacpávat uši.
Mladý kovár koval a koval, až mu zemdlely ruce, a on poznal, že radlici vykovat nedokáže. Rekl tedy:
„K cemu by ti, táto, byla nová radlice? Vždyt ta stará muže ješte sloužit. Radši ti vykovám ostrou sekeru."
„Dobrá, synku," odpovedel sedlák, „vykovej mi sekeru. Stará se mi už nacisto otupila."
A nejmladší zacal kovat. Bušil kladivem, až videl, že ani sekera z toho nebude.
„Víš, táto," rekl znova, „sekery kovám nerad. Je to hrubá práce. Ale vykovám ti tucet hrebíku tencích než maticcina jehla."
„No co," sedlák na to, „i hrebíky jsou v hospodárství potreba."
Kovár se dal znova do díla. Klepal a klepal, koval a koval, ale nic nevykoval. Všechno železo zkazil, zbyl ho jen malický kousícek.
A tu otec poznal, že se jeho syn nicemu, ale zhola nicemu nenaucil. Vzal ten kousícek železa a mrštil jím do káde s vodou. Železo zasycelo — pššš!
„Slyšíš, synku," pravil otec, „výsledek svého ucení? Jeden jediný pšouk. Ale dávej pozor, co ti povím: v našem rode nikdy zahaleci nebyli a nebudou. Jdi mi z domu, bež si, kam te oci povedou, a nevracej se zpátky, dokud se nevyucíš nejaké remeslo."
Nejmladší syn sklonil hlavu a opustil rodnou chalupu. Vyšel za humna, sedl na parez a zamyslil se. Jak ted? Co bude delat? …….
Tentokrat bude vasim ukolem dopsat tuto pohadku podle sve fantazie. Hotove dilo zaslete na wilwarin@geoteam.info a finalní souradnice pokladu vam prijdou, co nejdrive to pujde. Do predmetu, prosim, napiste NAZEV CACHE a VAS NICK, ktery mate na geocaching.com.
Doufam, ze pri vymysleni zazijete skvelou zabavu… Na techto webovych strankach http://wilwarin.geoteam.info naleznete vsechna dilka, ktera mi od vas prisla.
Cache se nachazi u skaly, ale neni nutne nikam lezt, vede tam celkem pohodlna pesinka.
Od cache je nadherny a tak trochu netradicni vyhled na vez Karlstejnu.
Preji stastny geoodlov!