Hrad Louzek Traditional Cache

Hrad Louzek

Zrícenina hradu Louzek se nachází 4 km jižním smerem od mesta Kaplice.

Puvod názvu
Slovo Louzek (nemecky Lauseck) vzniklo z nemeckého výrazu Lauer - úkryt, cíhaná, palouk.

Hrad Louzek byl vystaven  asi nekdy na prelomu  13. a 14. století na skalnatém ostrohu nad rekou Malší na ochranu staré zemské cesty vedoucí z Budejovic do Rakous.

Samotný ostroh však nebyl stavitelem hradu dostatecne využit. Snad nedostatek penez bránil prvním majitelum využít ostrohu ke stavbe vetšího hradu a tak postavili malý hrad v rohu strmých skal obtékaných rekou.

Pred hradním jádrem se na jižní terénní hrane nacházelo nevelké predhradí, které zajištoval príkop. Z jeho opevnení se dochoval výrazný valovitý relikt. Na vntrní ploše predhradí nejsou patrny výraznejší stopy zástavby.

Nevelké jádro hradu bylo chráneno dvojicí obloukovite vedených valu a príkopu zcásti i vylámaných ve sklanatém podloží.  V severozápadním nároží se vypínala ctverhranná obytná vež obdélníkového pudorysu. Do veže se vstupovalo portálem v jižní stene v úrovní prvého patra. V západní strane jádra byla situována vstupní brána do hradu. Terénní relikty i malé zbytky zdiva ukazují, že vnitrní nevelké spíše stísnené nádvorí bylo obestaveno budovami, zcásti i drevenými ze všech stran.

První písemné zmínky o hradu pocházejí až z konce 14. století. V roce 1382 mohl být v rukách Jana a  Hrocha mladšího pánu z Maršovic. Z velmi sporadických písemných pramenu lze dovodit, že nekdy v té dobe Maršovictí získali od  Markvarta z Porešína jižní cást porešínského panství s hradem nebo zde poté mohli  hrad Louzek vystavet.

Po roce 1423 je neznámým zpusobem získal do držení Jan Malovic, jehož tri synové Jan, Diviš a Bohuslav  roku 1448 Louzek postoupili Oldrichu Z Rožmberka. Ten jej pripojil ke svému novohradskému panství. Rožmberkové pro hrad nemeli žádné využití a proste jej opustili a zanechali  ho svému osudu.

Že hrad ztratil svuj význam dokumentuje i zpráva z roku 1460 o prodeji poplužního dvora, „který kdysi patril ke hradu Louzek“.  Pri vkladu rožmberského majetku do nových zemských desk v roce 1541 se Louzek uvádí jako pustý, protože dávno predtím již nebyl obýván. 

Každý hrad je zakletý, je na nem ukryt poklad a vyprávejí se o tom všeliké legendy a povesti. Tak tomu je i u hradu Louzek 

Mezi Dolním Dvorištem a Kaplicí, na strmé skále nad levým brehem Malše, jsou dosud videt trosky dávného hradu Louzek. Jeho poslední majitel byl zlý a sverepý muž, který žil se svými sousedy ve stálých neshodách, a byl krutým pánem i svým poddaným a celedi.

Jednou, práve o vánocích, se stalo, že na hrad prišel starý šedivý muž, který putoval domu od svatého hrobu v meste Jeruzaléme. Když videl, jak ten rytír žije, káral ho a varoval, že dojde spravedlivého trestu, jestli se nepolepší. Ale rytír, místo aby si jeho dobre mínená slova vzal k srdci, se rozzuril a dal nebohého poutníka uvrhnout do hlubokého hradního sklepení, aby ho tam mloci a jedovatí hadi umorili. Ale tím byla míra jeho zlocinu dovršena. Když ten ubohý starý muž zemrel, rozlezla se jedovatá havet po celém hrade a všechny prostory se jí jen hemžily. Všichni, rodina majitele i celed se zdešene a plni ošklivosti rozbehli a vystehovali, jen rytír sám na hrade zustal až ho tam ti jedovatí tvorové ukousali a za živa rozežrali.     

Od té doby už zustal hrad neobydlen, nikdo se tam neodvažoval, a rozpadal se v trosky. Jedine v noci tu bývá videt posledního majitele, jak s nárkem a kvílením prochází pustými zríceninami. Ale pomoci mu není, v noci se tam nikdo neodváží a i ve dne se lidé tomu místu vyhýbají. 

Ke hradu patríval bohatý dvur, který prešel do selského majetku. Ten nebyl osudem hradu zasažen a majitelé tam klidne žili a hospodarili. A prece se jednou stalo, že práve o Štedrém veceru, když všichni sedeli u jídla, se najednou na dvore ozval veliký hluk a dupání a kvicení a chrochtání vepru. Polekáni vybehli, mysleli si, že pasák zapomnel zavrít dvere veprince, ale uvideli jen, jak poslední vepri se úprkem ženou široce otevrenými vraty dvora ven a za ními se hnal pasák.  Hospodár pritom bezpecne vedel, že sám s príchodem vecera vrata na závoru a petlici dukladne uzavrel.

Vepri i pasák zmizeli ve tme a marne na ne toho vecera cekali. Když se následujícího dne rozednilo, hledali je po celém okolí, ale nikde nebylo po nich žádné stopy.

O príštích vánocích sedeli zase u vecere, najednou se ozval hluk stáda vepru, kterí se vraceli do dvora a volání pasáka, který je popohánel. Vyskocili a videli,  jak je zahání jako dríve, do veprince. Potom se otocil, šel rovnou do svetnice, utrel si opocené celo a rekl: „To byla honicka, než jsem je dostal dohromady" a dal se do jídla, jako by se nic nebylo stalo.

Sedlák se ho, za zvedavého napetí všech, optal: „Kluku, kde jsi vlastne tak dlouho byl?" A pasák zase jakoby nic: rekl: „Když jsem videl, že vepri utíkají branou, dal jsem se za nimi. Dali se rovnou ke starému hradu a zalezli mi tam do sklepu. Byla to práce,  než jsem je tam všechny našel a sehnal dohromady. Ted bych jedl jako vlk!"

Všichni jen žasli a sotva dokázali údivem promluvit - ale ješte víc se divil pasák, když se dovedel, že honil vepre v podzemních sklepech Louzku ne jen nejakou hodinu, jak si myslel, ale plný rok.

Co tohle bylo za mámení, se nikdo nikdy nedovedel.

Pred mnoha lety se vrátil z italského tažení starý vysloužilý voják do Velešína, kde byl domovem a vyprável, že v pustých horách nedaleko Ríma se sešel se starým poustevníkem.

Domluvili se, že oba pocházejí z téhož kraje, a tu se ho ten poustevník ptal, zda u silnice pred Dolním Dvorištem stojí ješte obrovská stará lípa se svatým obrázkem. Voják mu podle pravdy rekl, že taková lípa tam nestojí. Ta zpráva poustevníka velice zarmoutila a rekl mu:  „Jsi o mnoho let mladší než jsem já, jsem starec nad hrobem a ty jsi mladý hoch. Prosím te o jedno: Až se jednou vrátíš domu, jdi se na to místo podívat a peclive je prohledej, snad tam z ní zbyl alespon parez, nebo ti nekdo poví, kde bývala. Je to prokleté místo a mnoho lidské krve tam bylo prolito. Abys vedel, proc mi na tom tak záleží, tak ti to povím: Když jsem byl tak mladý, jako jsi ted ty, býval jsem loupežníkem a sídlil jsem s celou svou bandou ve zríceninách hradu Louzku. Odtud vedla ze sklepu dlouhá podzemní chodba až k té lípe a u ní jsme každý vecer natahovali pres silnici drát. Na jeho druhém konci v hradním sklepe, byl zvon. Když se ten zvon ozval, vedeli jsme, že ve tme narazil nejaký nocní poutník na drát, vybehli jsme chodbou a toho cloveka jsme prepadli, zajali, obrali o všechno co mel a zabitého zakopali pod koreny lípy.  Potom, když po nás zacaly úrady pátrat, jsme se rozprchli, ale všechny poklady zustaly v hradních sklepech. Já tu ted pres padesát let konám pokání za své hríchy, ale prosím te, pro spasení mé duše, udelej ten dobrý skutek, o který te prosím! Najdeš-li stopy té lípy a chodbu do hradu, vezmi ten poklad, polovinu z nej venuj na zbožné úcely, druhou si mužeš nechat!“

Ten vysloužilý voják se pak vypravil ješte s dalšími lidmi na místo, které mu poustevník oznacil, ale pres sebebedlivejší hledání nenašli po lípe, u níž mel být vchod do podzemní chodby, ani nejmenší stopu.

Lidé si pak ríkali, že tam nekde ty uloupené poklady leží pod zemí dodnes, ale zpusobu, jak je nalézt, se nedopátral nikdo.