Karel Havlicek Borovsky Multi-cache

Karel Havlícek Borovský je právem považován za jednu z nejvýznamnejších osobností ceských dejin a je jeden z mála ceských politiku a myslitelu 19. století, který muže být srovnáván s osobnostmi evropskými i svetovými.Ac žil velmi krátce, zemrel ve veku 35 let, zanechal po sobe myšlenkový odkaz, z nehož mnohé platí dodnes.

Rod Karla Havlícka pochází z Velké Losenice, kde vlastnil statek otec Karla Havlícka Matej se vyucil kupcem ( v závode Kolbove v Praze) a v šestadvaceti letech se rozhodl osamostatnit. Otec jej vyplatil ze statku a Matej si za otcovský podíl koupil pozemek v Borové a dal tam postavit kupecký dum. V nem provozoval obchod se smíšeným zbožím.Brzy se oženil a jeho vyvolenou byla Josefa Dvoráková, dcera sládka z Horní Cerekce na Pelhrimovsku.

Budoucí matka Karla Havlícka byla jemná žena, ušlechtilé tváre i zpusobu, pred snatkem s Havlíckem pusobila jako vychovatelka ve šlechtické rodine u komtesy Filip z Ugartu ve Znojme. Karel Havlícek se narodil jako druhorozený syn 31. ríjna 1821, zatímco prvorozený Filip zemrel dva dny po narození. Matej Havlícek o tom píše: Dne 31.ríjna 1821 porodila moje žena štastne chlapce, tj. o 8.hodine dopolední, a odpoledne byl hoch veledustojným panem farárem Janem Bružkem pokrten na jméno Karel Boromejský Oldrich. Pozdeji se farár Bružek stal prítelem a ochráncem malého Karla, který mu byl bližší než rodice.

Nejdávnejší vzpomínky ze života v Borové:

Narodil jsem se v Borové v c. 19 (který dum pak shorel a zcela jinak od nynejšího majitele postrojen jest) dne 31. ríjna 1821 co druhý syn rodicu svých. První, Filip, brzy umrel. (Dva dni po narození.) Prišel jsem na svet mrtev a jenom násilím mne privedli k sobe. Musel jsem být porádný klacek, nebot jsem dlúho, až do syntaxi, mel na sobe jakúsi ctverhrannost a neohrabanost. As v 3. neb 4. roce jsem si na pavlaci zlámal nohu pravú, nastúpiv na varený brambor, které otec muj, tenkráte veliký milovník holubu, jim k žrádlu házel. Odvezli mne do Pribyslavi, kde jsem as ctvrt léta pod dohlídkou dok­ tora ležel a stará bába mi nohu v deskách prevazovala. Pamatuju se posud na ni, jak chodila v cervené cepicce a jak já - veda, že mne, když spím, nebude budit k pre­ vazování nohy (co bylo bolestné) - naschvál vždy delal, jako bych spal. Pozdeji jsem byl ješte jednú nebezpecne nemocen; ležel jsem tenkráte na fare (v Borové), protože jenom pan vikár tolik moci a duvery u mne mel, že jsem na jeho slova léky bral. Tenkráte tetinka schovala moje boty, kdybych umrel, na památku.

Na fare byl ostatne Havlícek jako doma, i kaplan Serbousek si jej oblíbil a bral jej casto na procházky do polí a lesu.V ríjnu 1926 zacal jako petiletý navštevovat obecnou školu borovskou, kde ucil vynikající pedagog Antonín Línek. Ten rozpoznal schopnosti zádumcivého chlapce a záhy patril Havlícek k nejlepším žákum. V roce 1830 postoupil Havlícek do druhé trídy „normálky v Jihlave“, aby se naucil nemecky. Mimo jiných jej ucil batelovský farár, u nehož potom Havlícek trávil prázdniny. V Jihlave pobyl Havlícek jeden rok a potom prestoupil na hlavní školu do Nemeckého Brodu, kde absolvoval tretí trídu. Bydlel v té dobe u panen Berlišových, v dome zvaném Dlabacovský na brodském námestí. Na hlavní škole byl reditelem Vincent Doubrava, o nemž Havlícek napsal známý epigram.

V roce 1832 vstoupil Havlícek na nemeckobrodské gymnázium,kde vyucovali mniši z nedalekého želivského kláštera.Osvícený ucitel páter Václav Divok nabádal žáky k psaní ceských veršu a prózy. V roce 1933 se do Nemeckého Brodu prestehovali rodice Havlícka , když rok predtím zakoupili dum na brodském námestí, jeden z nejvýstavnejších domu ve meste. V posledních rocnících gymnázia se brodští studenti již cítili dospelými. Se svolením laskavých profesoru porádali plesy, vyjíždky na saních, výlety, navštevovali hospudky na kraji mesta. Cílem Havlíckových vycházek bývala hospoda „Na Rozkoši“, kde dokonce hrál na kytaru, ac podle vzpomínek pametníku nebyl príliš muzikální. Havlícek v té dobe již píše verše, ovšem v nemcine. Do ceštiny se pokusil preložit tehdy velmi oblíbenou Mosenovu nemeckou písen „ Posledních 10 ze cvrtého regimentu“ složenou u príležitosti polského povstání 1830. Prospech Havlícka na gymnáziu byl spíše prumerný, zlepšil se až ke konci studií, cemuž napomohlo zejména to, že se vzdelával v rozlicných oblastech z vlastní píle.

Po ukoncení studií na nemeckobrodském gymnáziu odešel Havlícek do Prahy do dvouletého kurzu „filosofie“. Tam se seznámil s Gablerem a Jirglem a urcil, cím se kdo bude zabývat po absolutoriu. Sám si vybral bohosloví a práva, Jirglovi urcil prírodní vedy a Gablerovi filosofii a historii. Plánoval, že se vydají na cesty svetem, budou se živit hudbou, malírstvím a spisovatelstvím. Zatímco s rodici si dopisoval nemecky, ucil se pilne cesky. V té dobe byl velmi sporivý, nepil pivo, nechodil do hostincu a kaváren a jednou Gablerovi tvrde vycetl, že si koupil housku. Jedinou vecí, za kterou byl ochoten utrácet, byly knihy. Svým ošumelým oblecením budil v meštanských kruzích casto pohoršení. Již na pocátku roku 1840 premýšlel o tom, že se stane knezem, což bylo ostatne vroucí prání jeho matky. Vedla jej k tomu hluboká zbožnost a prání vychovávat lid. V ríjnu 1840 byl prijat na arcibiskupský seminár, po roce však z nej byl pro nedostatecný prospech vyloucen. Pravým duvodem ovšem bylo, že Havlícek kritizoval praktiky katolické církve, studoval ruštinu a skládal ceské básne. Když sešlo z toho, že Havlícek bude knezem, prál si otec, aby se stal advokátem. Sám Havlícek však zatoužil po ucitelském povolání a podal si žádost o místo pomocného ucitele na Akademickém gymnáziu v Praze, konkurzem však neprošel. Havlícek žil v Praze, ucil se slovanské jazyky a také cestoval, ci spíše putoval, protože vetšinou chodil pešky. V léte 1942 nejprve v Cechách ( Stará a Mladá Boleslav, zámek Hrubá Skála, hrad Trosky, Jicín, Podebrady, Nymburk), potom s dvema  polskými práteli putoval pres Litomyšl, Šternberk a Opavu do Halice, do Krakova, do Nowého Sacze a po Dunaji do Vysokých Tater. Tam se prátelé rozloucili a Havlícek putoval pres Kežmarok, do Liptovského Svatého Mikuláše, kde se setkal se slovenskými vlastenci. 1. zárí nastoupil cestu domu pres Uherské Hradište, Buchlovice, Velké Mezirící a 7. zárí dorazil do Nemeckého Brodu. Když se vrátil do Prahy, nabídl mu Šafarík místo domácího ucitele u svého prítele universitního profesora Pogodina v Rusku a Havlícek se ihned rozhodl, že je prijme. Když to oznámil otci , otec se velmi rozzlobil a prorokoval Havlíckovi, že si znicí existenci v Rakousku.

Na cestu se vydal 22. ríjna 1842 bez výjezdního pasu. Otec byl rozezlen, matka neštastná. Havlícek odjel kocárem do Vídne, kam dorazil za dva dny 24. ríjna. 29. ríjna prijel Pogodin a 2. listopadu se vydali na cestu vlakem do Lipníku nad Becvou a kocárem do Lvova. Havlícek mel pouze povolení k ceste na hranicní prechod Brody a musel zustat na hranicním prechodu dva dny, než jel kocár zpátky do Lvova, kde potom cekal na pas. V Bródech mu profesor Pogodin sdelil, že se má v Moskve hlásit u nekoho jiného, u profesora Ševyreva. Z penez, které dostal od Pogodina si koupil kožicha a futrál na nos. Ve Lvove zustal Havlícek dva mesíce a bydlel u spisovatele Karla Vladislava Zapa.Havlícek se zajímal o ceskou a polskou literaturu a psal si poznámky. Již tehdy byl pod policejním dohledem a jeho korespondence byla kontrolována. V dopisech prátelum lícil složité politické pomery v Halici. Rusíny utiskovali Poláci, Poláky Rusové, nad všechny Slovany se povyšovali Nemci. Na konci roku 1942 obdržel Havlícek pas a vydal se do Moskvy. Cesta trvala skoro mesíc, protože, jak psal Havlícek: „v Rusi nemají delaných silnic, vymerí se od mesta k mestu široký pruh zeme….pri tom lehko poznáte kde vede, protože na ní bývá obycejne tolik bláta, jak mnoho potrebí, aby se vuz až po nápravu propadal“. …Do Moskvy dorazil 5.února 1843. Tam v rodine profesora ruského písemnictví Ševyrova mel za úkol vyucovat jeho sedmiletého syna. Profesor Ševyrov stejne jako Pogodin byl fanatický slavjanofil, který vše pricházející ze západu považoval za špatné. Havlícek byl nejprve jejich názory nadšen, vyjadroval se nekdy i hloupe, treba když oznacil Puškina za imitátora a uznával pouze Gogola. Dokonce ho okouzlilo pravoslaví a spojení náboženství s vlastenectvím. Brzy však Havlícek poznal pravé ruské pomery, nesmírne zaostalý venkov ovládaný hrabivou šlechtou, to jak šlechtici zacházejí se svými poddanými jako se zvíraty , jak se bohatí kupci opicí po cizine a jejich ženy jsou od vecné zahálky tlusté jako vesnická kamna ( výraz Havlícka), jak ubozí mužíci pijí koralku,aby zapomneli na svuj bídný život a ženy se prodávají za pár krejcaru. Pravoslavná církev potom slouží predevším zájmum cara. Nevzdelaní popové si hledí jen svého zisku a prízne mocných.Zatímco, ve Vídni premýšleli, jak Havlíckovi zakázat moskevský pobyt, Havlícek premýšlel, jak se dostat z Ruska, aby se za nejaký neopatrný výrok nedostal do zajetí na Sibir. V Moskve zacal Havlícek psát epigramy, v nichž se stal mistrem. Rozdelil je do peti oddílu : Církvi, Králi, Vlasti, Múzám a Svetu.

Moskvu opustil Havlícek 6.cervence 1844 a namíril na Vilno a Varšavu.

28. cervence dorazil do Nemeckého Brodu, když se predtím v Ceské Belé dozvedel smutnou zprávu, že mu zemrel otec. Havlícek musel zustat doma a pomáhal ovdovelé matce s krámem. Havlícek spolu s prítelem Václavem Žákem usilovali o poceštení tehdy nemeckého mesta a organizovali ceské ochotnické divadlo.

Pri zkouškách se seznámil s nadšenou ochotnici Fany Weidenhofferovou, zamiloval se a plánoval snatek, k nemuž však nedošlo. Za tím úcelem odešel do Prahy, aby se „živil spisovatelstvím“. Brzy na prímluvu Palackého získal redaktorské místo ve vládních „Pražských novinách“. Jejich prílohou byla Ceská Vcela a v ní zacal Havlícek na pokracování uverejnovat „Obrazy z Rus“. V Pražských novinách uverejnil radu clánku, které vzbudily ohlas (Co jest obec, Slovan a Cech, Naše korouhev, O potrebe ceské školy prumyslové a další). Redaktor Kwetu Jakub Malý o nem napsal „lehkovážný, drzý, opovážlivý, nevedomý, k obecenstvu nešetrný lhár, apoštol nenávisti“ a vystihl tak mínení znacné cásti vlasteneckých kruhu.

Havlícek na to odpovedel: a jakož ve zvyku mám toho, kdo krade, jmenovati zlodejem, kdo ohen zakládá žhárem, kdo se loupeže dopouští, lotrem, tím samým právem i Vás, který mne verejne na cti ubližujete, pokavad obvinení své neospravedlníte, nazývám verejným utrhacem. V revolucním roce 1848patril Havlícek k umírneným, revolucní vystoupení mu bylo proti mysli a svujnázor formuloval slovy : „Já vubec jsem veliký neprítel revolucí se zbraní a držím hlavne na revoluce v hlavách a srdcích.“V breznu se oženil a jeho vyvolenou byla Julie Sýkorová. 5. dubna 1848 prevzal Havlícek redakci vlastních Národních novin. Pomohl mu hrabe Vojtech Deym, který sám požádal o povolení nových novin a také je financoval. Havlícek na jejich stránkách formuloval ceský

národní program a spolu s Palackým požadoval autonomii Cech a Moravy v rámci federalizovaného Rakouska. V kvetnu 1848 se v Praze konal Slovanský sjezd.Víden poslala do Prahy vojenského velitele knížete Windiscgrätze . Ten12. kvetna podnikl se svými granátníky útok na demonstrující zástup lidu a tím vyvolal tzv. bouri svatodušní ci cervnovou. Slovanský sjezd byl rozehnán, došlo ke krutému krveprolití a nad Prahou byl prohlášen stav obležení. Havlíckova redakce sídlící v Královských lázních nad Vltavou byla delostrelbou z Malé Strany rozbita a steží uchránena požáru ( bratr František tam zustal po celou dobu strelby). Havlícek i po techto událostech v novinách prosazoval ceský národní program:

rovnoprávnost národnostní,spojení Cech a Moravy, politickou a náboženskou rovnoprávnost obcanu a tedy zrušení šlechtických výsad, zlepšení škol a úradu, zdemokratizování katolické církve a zavedení porotních soudu. Za to, že požadoval na vláde aby ústavních práv nerušila, byl 7. cervence v noci zatcen a uveznen. Již 12. cervence byl propušten na svobodu a protože mezitím byl soucasne v peti okresech zvolen poslancem ríšského snemu odjel na zasedání do Vídne jako poslanec okresu humpoleckého. Práce poslance jej nebavila, jako recník témer nevystupoval, radeji se vyjadroval písemne. V té dobe byl nejen nejlepším, ale také nejvíce vydelávajícím ceským novinárem. 14. prosince se na Kromeríšském snemu vzdal poslaneckého mandátu a 23. prosince se mu narodila dcera Zdenka.22. brezna vydala vláda novou „okrojovanou ústavu“, která omezovala svobodu tisku i spolcování. Práve pro její kritiku byl Havlícek 13. dubna 1949 popohnán pred soud, byl však osvobozen. Nakonec vláda ukázala svoji moc, 18. ledna 1850 byly Národní noviny úredne zastaveny. Havlícek se pokoušel vydávat nové noviny bud ve Vídni nebo na Morave. Nakonec se prestehoval do Kutné Hory a 8. kvetna vyšlo první císlo casopisu Slovan ( vycházel 2x týdne). Vetšinu clánku si psal sám, jeho jediným spolupracovníkem je redaktor Kodym. Ve Slovanu uverejnuje slavnou úvahu „Proc jsem obcanem“. Již po peti týdnech je Slovan pro Prahu zakázán a Havlícek je dán pod policejní dohled. Proti Havlíckovy jsou vedeny další tiskové procesy. Havlícek na protest vydává sbírku svých clánku z Národních novin pod názvem Duch Národních novin a Kutnohorské epištoly – soubor clánku s proticírkevním zamerením. Vláda dala Havlíckovi návrh – 4 000 zlatých a rocní plat 720 zlatých, bude-li psát podle jejího prání. Havlícek odmítl a v srpnu 1850 Slovan sám zastavil.

Havlícek se prestehoval do Nemeckého Brodu, v jehož okolí chtel koupit statek a zabývat se hospodárstvím . Prátelé mu radili odjet do ciziny, ale on se rozhodl cekat na rozhodnutí porotního soudu, který byl stanoven na 12. listopadu za dva clánky ze Slovanu – „Zpráva záležitostí obecních“ a „Proc jsem obcanem“. Jeho obhájcem byl Josef Fric a Havlícek byl v plném rozsahu žaloby osvobozen. Vláda opet dala Havlíckovy jakousi nabídku, ale on odmítl. Nakonec rozhodla o jeho internování do tyrolského Brixenu. 15. prosince byl v noci probuzen a po týdenní ceste dorazil doprovázen komisarem Dederou do Brixenu. Nárocnou cestu s básnickou nadsázkou vylícil v Tyrolských elegiích, psaných již v Brixenu. V Brixenu napsal další 2 básnické skladby – „Král Lávra“ a „Krest sv. Vladimíra“. V Brixenu bydlel

Havlícek nejprve v prepychovém hotelu Elefant, pozdeji , když za ním prijely žena Julie a dcera Zdenka ve vilce, která patrila majitelce hotelu. Meli služebnou, jídlo si nechávali nosit z hotelu a žili na náklady rakouské vlády, která Havlíckovi dávala 500 zlatých rocne. Presto byl Havlícek v Brixenu velmi neštastný, trpel zejména vyvržením z verejného života. Nejprve na podzim 1854 poslal domu Julii a Zdenku a v lednu 1855 podal uctivou žádost o propuštení. Té bylo vyhoveno a 27. dubna mu byl povolen návrat domu. Pri návratu se na ceste mezi Brodem a Jihlavou dozvedel, že Julie zemrela. Další rána jej postihla, když navštívil Prahu. Krome Boženy Nemcové, Palackého a Trojana, se k nemu nikdo z bývalých prátel nehlásil a i v Brode slýchal od venkovského lidu tvrdé odsudky své bývalé cinnosti. Zatrpkl, s nikým než s rodinou a s prítelem Václavem Žákem se nestýkal a se Žákem dlouhé hodiny hrával šachy. Havlícek byl v té dobe již nemocný, nakazil se od své ženy Julie tuberkulózou. Pozdeji na ni zemrela i dcera Julie. V cervnu 1855 odjel na lécení do lázní Šernberk , avšak 24. cervence byl prevezen do Prahy, kde 29. cervence zemrel. Bylo mu tehdy 35 let.

Jeho pohreb se stal národní manifestací a brzy po jeho smrti, po pádu rakouského absolutismu ožívá havlíckovská legenda. Jméno Havlíckovo dostávají ulice a námestí, vycházejí desítky spisu o Havlíckovi, odhalují se sochy a pametní desky.

Jménem Havlíckovým se ohánejí politici nejruznejších stran, jeho portrét je nejen na obrazech, ale i na rucnících, hrníccích sklenickách. Jenom na to, co Havlícek hlásal se casto zapomínalo a zapomíná.

Zdroj: Muzeum Vysociny Havlíckuv Brod

A ted k vlastní cache.

STAGE 1

Úvodní souradnice vás zavedou k pomníku. K získání souradnice STAGE2 budete potrebovat následující informace:
- Pocet príjmení padlých na pomníku (svisla cast) = AB
- Pocet obeti holokaustu z Havlickova Brodu = CDE

STAGE 2

N 49° 36,(B-E)(A-C-E)(B+E-C)'
E 15° 3(B-E),(A+C+E)(10-B+A)(B-C)'
Zde máte za úkol zjistit letopocet ve tvaru FGHI-JKLM

FINAL

N 49° 36,(M)(H-G)(B-J)'
E 15° 35,(D)(M-C)(H-A)'