Vydejte se po stopách G.G. Casanova…
Giacomo Girolamo Casanova (2. dubna 1725, Benátky – 4. cervna 1798, Duchcov) byl italský knez, spisovatel, intrikán, špión a diplomat. Zanechal po sobe všestranné literární dílo, nicméne je predevším známý jako dobrodruh a muž, jehož vlastní jméno je synonymem pro svudce. Této povesti se teší pravdepodobne zásluhou svého nejvýznamnejšího autobiografického díla, „Dejiny mého života (Storia della mia vita)“, v nemž autor bez skrupulí popisuje svá cetná milostná dobrodružství.
Jeho nejslavnejší dílo je zrejme Histoire de ma vie (Dejiny mého života), jež bylo napsáno ve francouzštine, a mela by se tudíž radit mezi díla francouzské literatury, ackoli volba jazyka byla urcena tak, aby byl autor co nejvíce uznáván, tedy pouze z duvodu verejného rozšírení díla, nebot v tehdejší dobe byla francouzština nejpoužívanejším jazykem v Evrope. Jist si nesmrtelností svého díla, nebo ve snaze zajistit si ji, psal Casanova v jazyce, u kterého byla nejvetší nadeje, že nejvetší možné množství potenciálních ctenáru. Mnoho menších del však napsal v italštine, snad proto, že si byl vedom toho, že ty se nikdy nestanou takovým monumentem, jako tomu bylo u jeho autobiografie. Za zmínku v této souvislosti stojí analogie s dalším slavným Benátcanem, Casanovovým soucasníkem, Carlem Goldonim, jenž si vybral stejný zpusob psaní vlastního životopisu ve francouzštine. Casanovuv životopis je z hlediska literární hodnoty duležitým dokladem pro dejiny oblékání, snad jedním z nejduležitejších literárních del vykreslujících bežný denní život v Evrope v 17. století. Jde o popis, jenž je z duvodu autorových známostí a vzhledem k omezenému okruhu možných ctenáru zameren hlavne na vrchní vrstvy tehdejší doby, tedy šlechta a meštanstvo, což ovšem neomezuje jeho zájem o ostatní osoby a postavy, které jsou z nejakého duvodu podstatné, zde jsou vyobrazeni velmi barvite. Ctení tohoto díla je velmi duležitý nástroj k poznávání bežné reality tehdejších mužu a žen a k pochopení každodenního života pohledem zevnitr. Pri svých dobrodružstvích na dvorech a v salóncích se Casanova – témer aniž by si toho povšiml – stal svedkem okamžiku epochální zmeny. Setkal se s mnohými z tehdejších velikánu a tato setkání popsal. Byli mezi nimi osobnosti jako Rousseau, Voltaire, Madame de Pompadour, Mozart, Katerina Veliká, Fridrich II. Veliký. Casanova se však nikdy neztotožnil s duchem doby, který se obracel ke všemu novému, co pohánelo minulost k nevídaným možnostem budoucnosti. Zustal zakotven až do smrti ve starém myšlení, v té vrstve spolecnosti, z níž byl již od narození vyloucen svým puvodem, ale do níž se zoufale snažil patrit, prestože ta už pomalu spela k zániku.
Giacomo Casanova se narodil v Benátkách v ulici Calle della Commedia (dnes Calle Malipiero) v sousedství kostela sv. Samuela, kde byl také pokrten. Jeho otcem byl Gaetano Casanova a matkou Zanetta Farussi, nekteré zdroje ho ale považují za nemanželského syna matky se šlechticem Michele Grimanim. Rodice byli herci a zdá se, že predevším matka byla ve své profesi úspešná, nebot se o ní zminuje Carla Goldoniho ve svých Pametech, kde ji popsal slovy: „…prekrásná vdova a velice schopná žena“. Malý Giacomo, vychovávaný babickou Marziou Farussiovou, byl krehkého zdraví. Proto ho babicka jednoho dne odvedla k carodejnici a té se podarilo vylécit jeho potíže. Po tomto detském zážitku, ho zájem o magické praktiky provázel po celý zbytek života, ale on sám byl prvním, kdo se vysmíval duverivosti, s níž mnozí prijímali esoterismus. Studoval na padovské univerzite, kde vystudoval právo v roce 1742. Následne cestoval na ostrov Korfu a do Istanbulu. V roce 1743 se vrátil do Benátek a v témže roce jeho babicka Maria zemrela. Taktéž byl uveznen v benátské pevnosti sv. Ondreje od konce brezna do konce cervence. Spíše než o výkon trestu, se jednalo o výstrahu s úmyslem snahy o nápravu bourlivého charakteru. Když se dostal na svobodu, odcestoval díky matciným dobrým vztahum jako doprovod biskupa, který mel prevzít diecézi, do mesta Martirano v Kalábrii. Jakmile dorazili na místo, zalekl se nejspíš Giacomo zpátecnických podmínek tohoto místa, požádal o propustku a dostal ji. Cestoval do Neapole a Ríma, kde roku 1744 vstoupil do služeb kardinála Acquavivy, španelského velvyslance pri Svatém stolci. Velmi brzy však musel odejít kvuli nevhodnému chování, ukryl totiž ve Španelském paláci, oficiální rezidenci kardinála, dívku, která predtím utekla z domova. Vrátil se tedy do Benátek a na jistou dobu se živil hrou na housle v divadle San Samuele, které patrilo šlechtická rodina Grimaniu, jež po predcasné smrti otce (1733), oficiálne prevzala nad Casanovou opatrovnictví, címž se potvrdilo verejné podezrení, podle nehož jeden z Grimaniu, Michele, byl pravým otcem Giacoma. Roku 1746 došlo k setkání s urozeným Benátcanem Matteo Bragadinim, který výrazne zlepšil jeho životní podmínky. Postižen náhlou nevolností, byl šlechtic zachránen Casanovou a byl presvedcen, že svým rychlým zásahem mu zachránil život. Následkem toho ho považoval témer za syna a poskytoval mu podporu na výživu, dokud byl naživu. Ovšem styky se šlechtou pritahovaly pozornost státních úradu a Casanova na doporucení Bragadina opustil Benátky v ocekávání lepších casu. Roku 1749 potkal jistou Henriette, která se stala zrejme nejvetší láskou jeho života. Pseudonym pravdepodobne skrýval identitu jedné vznešené dámy z Aix-en-Provence, snad Adelaide de Gueidan (1725-1786). O této a o dalších totožnostech se „casanovisté“ prou již mnohá desetiletí. Vesmes, jak tvrdí mnozí badatelé, jsou postavy citované v Pametech skutecné. Navíc autor se musel chránit jistou obezretností: casto, jelikož se jednalo o vdané ženy, jsou nekteré zmíneny jen v iniciálách nebo smyšlenými jmény, mnohdy bývá mírne pozmenen vek z galantnosti nebo z autorovy ješitnosti, jenž nerad hovoril o avantýrách s obezretnými ženami z tehdejšího pohledu ve zralém veku, ale obecne jsou osoby identifikovatelné a také zmínené ciny se jeví jako pravdivé a doložitelné. Nespocet zjištení a overených zpráv potvrdil jeho príbehy. Pokud došlo k nejaké nepresnosti ci omylu, na vine muže být také to, že v dobe, kdy byly psány Pameti (od roku 1789 dále), uplynulo od samotných událostí mnoho let a jakkoli si autor eventuálne vypomáhal deníky ci záznamy, nebylo vubec snadné seradit chronologicky všechny události. Cas od casu se však autor nechal unášet vlastní teatrální predstavou vecí a nezríká se jistých „divadelních kousku“. Problém duveryhodnosti Casanovova vyprávení je velmi komplexní: to, co je skutecne obtížné nebo v mnoha prípadech prímo nemožné ohodnotit, je odhadnout, zda vztahy, které Casanova tvrdí, že udržoval s osobnostmi, odpovídají skutecným událostem. Nekterí badatelé se domnívají, že do korpusu Pametí byly vloženy pasáže zcela románové a ciste smyšlené, i když postavené na historicky existujících osobách, skutecne prítomných na místech v inkriminované dobe. Nejpodivnejší prípad je ten popisující vztah Casanovy se „suor M.M.“ a následné styky s velvyslancem Francie De Bernisem. Zde se jedná o jednu z nejhodnotnejších cástí z pohledu literárního a stylistického. Rytmus vyprávení je velice kompaktní a emotivní napetí postav mimorádne reálné. Podle nekterých badatelu je vyprávení absolutne pravdivé a opakovane se pokoušejí rozkrýt tajemství totožnosti oné ženy, podle jiných je príbeh cistou fikcí a je založen na duvernostech velvyslancova kuchare (jakýsi Rosier), kterého znal Casanova skutecne velmi dobre. V cervnu roku 1750 v Lyonu Casanova vstoupil do lóže Svobodných zednáru. Nezdá se, že by toto rozhodnutí bylo motivováno ideologickou náklonností, ale spíše pragmatickým práním získat užitecné kontakty. Dosáhl jistých úspechu, totiž mnoho osobností, které potkal behem svého života, jako Mozart a Franklin, kterí byli jiste zednári, a nekteré získané výhody pri ruzných príležitostech se zdají být dílem prínosu pocházejícího z clenství v organizaci dobre zakorenené v témer všech evropských zemích. Ve stejné dobe se odebral do Paríže, kde se naucil francouzštinu, která se stala jeho literárním jazykem, i když v mnoha prípadech hlavne korespondencním. Když se vrátil se do Benátek po svém dlouhém parížském pobytu a dalších cestách do Dráždan, Prahy a Vídne, byl v noci z 25. na 26. cervna 1755 zatcen a uveznen v Piombi (vezení Dóžecího paláce). Jak bylo tehdy obvyklé, nebyl odsouzenému sdelen duvod obžaloby ani doba trvání zadržení. To, jak pozdeji napsal, se ukázalo jako škodlivé, nebot kdyby býval vedel, že trest mel trvání celkového možného souctu, byl by se vystríhal smrtelného nebezpecí pri pokusu o útek, ale predevším nebezpecí z možného následného omezení ze strany vyšetrovatelu, kterí nezrídka operovali daleko za hranicemi Republiky. Tito soudní úredníci byli nejzretelnejším ztelesnením svévolné moci oligarchie, která vládla Benátkám. Byly zároven zvláštní soudním aparátem a špionážní centrálou. O skutecném duvodu zatcení se stále diskutuje. Jisté však je, že Casanovovo chování vedli v patrnosti agenti a ti zanechali riferty (raporty špiónu na úcet policejního úradu), které podrobne popisovaly jeho chování, predevším ty, které byly považovány za spolecensky nevhodné. V žaloba nakonec znela: "zhýralost" spáchaná na vdaných ženách, zneuctení církve, oklamání nekolika urozených pánu a za obecne nebezpecné chování pro dobré jméno a stabilitu aristokratického režimu. Casanova nevedl o mnoho jiný život než mnoho mužu z „dobrých rodin“, jen se tím nijak netajil. Také jeho prijetí do zednárského spolku, jež bylo úradum známo, mu príliš neprospívalo, jako napríklad skandální vztah s „sestrou M.M.“, zcela jiste patrící k urozeným, jeptiškou kláštera Sv. Marie od Andelu v Muranu a milenkou francouzského velvyslance opata De Bernis. Oligarchie u moci nemohla tolerovat nic jako zatcenou sociálne nebezpecnou osobu, která je na svobode. Nicméne pomoc, jíž mohl využívat ze strany svých aristokratických známých, mu znacne pomáhala, at už v podobe zmírnení trestu, ci lepšího zacházení behem pobytu v káznici, a dost možná mu i napomohli k úteku. Casanova byl vždy dvoustranná osobnost: svým predurcením a prostredky patril mezi poddané, i když s tesnou vazbou na šlechtu, ale díky své protekci a frekvenci vztahu se mohlo zdát, že je nejak zaclenen do vládnoucí trídy. Z tohoto pohledu se má zato, že jeho predpokládaný biologický otec, šlechtic Michele Grimani, patril do jedné z nejvýznamnejších aristokratických rodin v Benátkách, z jejích rad vzešla tri dóžata jakož i kardinálu. Casanova sám se k tomuto otcovství hlásil v pamfletu Né amori né donne (Ani láska, ani ženy) a zdá se, že i podobnost tváre i podoba telesná obou dvou tuto domnenku nemálo podporovala.
Sotva se vzpamatoval ze šoku z uveznení, zacal Casanova pripravovat útek. První pokus byl zmaren premístením do jiné cely, avšak v noci z 31. ríjna na 1. listopad 1756, uskutecnil svuj plán: protáhl se skrz celu v podkroví, pres otvor ve zdi vytvorený spoluveznem, fráterem jménem Marino Balbi, odtud vnikl na strechu a úspešne se spustil vikýrem zpátky do interiéru paláce. Dostal se tak, v doprovodu komplice, pres nekolik místností, kde byl nakonec zpozorován chodcem, který se domníval, že jde o návštevníka, který zustal zamcený uvnitr. Chodec pak zavolal jednoho ze zamestnancu paláce, jenž otevrel vrata a dal obema veznum souhlas k opuštení paláce a bleskovému odjezdu na gondole. Rychle se nasmerovali k severu. Problém však byl, že útek vrhal špatné svetlo na benátské justicní orgány a bylo jasné, že se úrady budou všemožne snažit o znovudopadení uprchlíku. Po nedlouhých pobytech v Bolzanu, Mnichove, kde se Casanovovi konecne podarilo zbavit se nepohodlného doprovodu mnicha, dále v Auguste a Štrasburku, 5. ledna 1757 dorazil do Paríže, kde se mezitím jeho De Bernis stal ministrem a tudíž nemel potíže s ochranou a podporou. Povzbuzen, poté co získal pevnou pudu pod nohama, zacal se venovat své specialite: zárit ve spolecnosti, pri svých návštevách pokud možno v kruzích, jaké jen mohlo mesto nabídnout. Seznámil se mimo jiné s markýzou Jeanne d'Urfé (1705-1775), velmi bohatou a extravagantní šlechticnou, s níž udržoval dlouhý vztah, rozhazuje znacné sumy penez, které mu ochotne poskytovala, zcela okouzlena jeho puvabem a rozsáhlými znalostmi magických rituálu. S ohromnou vynalézavostí, jako vždy, se zhostil úkolu zakladatele národní loterie, za úcelem posílit státní finance. Zjistil, že to je jediný zpusob, jak primet obcany ochotne odvádet poplatky verejných financí. Jeho intuice byl natolik správná, že je tento systém dodnes s úspechem praktikován. Jeho nápad byl úredne schválen a Casanova byl jmenován Výbercím 27. ledna 1758. V zárí téhož roku, byl De Bernis jmenován kardinálem. O mesíc pozdeji byl Casanova poveren francouzskou vládou vykonáním tajné mise v Holandsku. Pri svém návratu byl zapleten do spletité záležitosti ohledne nechteného tehotenství jedné benátské prítelkyne jménem Giustiniana Wynne. Po matce Italka, po otci Anglicanka, byla Giustiniana v centru pozornosti díky svému žhavému vztahu s benátským patricijem, Andreou Memmem. Ten se ji snažil všemi zpusoby presvedcit, aby si ho vzala, ale Raison d'État (byl clenem jedné ze dvanácti – tzv. apoštolských rodin – nejvznešenejší v Benátkách) mu v tom bránily, z duvodu jakýchsi obskurních poklesku její matky. V dusledku skandálu který to následne vyvolalo, se Wynneovi odstehovali z Benátek. Neštastná dívka, jež se po príjezdu do Paríže nemohla vzpamatovat ze zmeny a v dusledku oné nepríjemnosti, se obrátila s prosbou o pomoc na Casanovu, jenž byl dobrým prítelem jejího vyvoleného. Znovu se našel dopis, v nemž dívka naléhave prosí o pomoc, a uprímnost s níž se obrací na Casanovu je odzbrojující, a vkládá naprostou duveru, vedoma si obrovského nebezpecí, kterému vystavovala sebe (i jeho) v prípade, že by se zpráva dostala do špatných rukou. Casanova se jí snažil pomoci, byl však vystaven udání za osvetu abortivních praktik, provádenou porodní sestrou, Reine Demay, a v houfu prihlížejících stál krátkozraký clovek jménem Louis Castel-Bajac, jenž žádal výkupné výmenou za zrušení soudního prelícení. Obvinení bylo závažné, nicméne Casanova se dokázal zprostit svou obvyklou duchaprítomností a byl propušten, zatímco žalující skoncila ve vezení. Dívka opustila myšlenku na prerušení tehotenství a následne porodila v kláštere, kam se uchýlila. Poté co prenechal své zájmy v loterii jiným, pustil se Casanova do podnikatelské operace v konkurzu (textilním podniku), který zkrachoval také vinou silných omezení exportu vzešlých z válecného konfliktu. Dluhy, které vznikly ho privedly na krátko do vezení (srpen 1759). Jako vždy, vcasná intervence vlivné prítelkyne, bohaté a mocné markýzy d'Urfé, ho dostala z ožehavé situace. Následující roky byly ve znamení castého cestování po Evrope. Procestoval Holandsko, pak Švýcarsko, kde se setkal s Voltairem. Posléze do Itálie, do Janova, Florencie e Ríma. Zde žil jeho bratr Giovanni, malír, žák Raffaella Mengse. Behem pobytu u bratra byl prijat papežem Klimentem XIII.. Roku 1762 se vrátil do Paríže, kde se zacal znovu venovat esoterickým praktikám spolecne s markýzou d'Urfé, fino a che quest’ultima, která si uvedomila, že si z ní celou dobu delal blázny a ona verila v znovuzrození jako mladá a krásné díky magii, náhle prerušila všechny kontakty se samozvaným carodejem, tak že po krátkém case, opustil Paríž, kde klima, které si kdysi vytvoril se mu stalo nesnesitelným, a odcestoval do Londýna, kde byl uveden na královském dvore. V anglické metropoli poznal osudnou Marianne de Charpillon, mladickou francouzskou kurtizánu, s níž nemohl odolat navázat vztah. V této záležitosti i takový ostrílený svudce jakým byl Casanova podlehl a ukázal svou slabinu a tato vychytralá dívenka ho privedla až na pokraj sebevraždy. Nebyla to velká láska, ale evidentne Casanova se nemohl smírit s tím, že ho nejaká holka naprosto bez zájmu prehlíží. A cím víc naléhal, tím víc ho ona vodila za nos. Ale nakonec se mu podarilo se z této absurdní situace osvobodit a odcestoval do Berlína. Zde se setkal s císarem Bedrichem II. Pruským, jenž mu nabídl skromný post ucitele na škole kadetu. Casanova nabídku znechucene odmítl a zamíril na východ do Ruska. V Moskve se v prosinci 1764 setkal s carevnou Katerinou II. Velikou, která byla rovnež spojena s obrovskou sbírkou historických osobností, které potkala behem svých nekonecných cest. S mimorádnou jednoduchostí Casanova dosáhl výše postavení na úrovni osobností prvního rádu - lidí kterí jiste nebyli k mání pro kohokoli. Evidentne ho pravidelne predcházela povest a, prinejmenším díky vyvolané zvedavosti, se mu darilo pronikat do exkluzivních spolecností hlavních mest. Tato záležitost se tak trochu živila sama, v tom smyslu, že na jakékoli místo, kam se Casanova chystal, dával si dost práce s tím, aby dostal dopisy s doporucením do svého príštího pusobište. Evidentne si tam pridával své: umel brilantne konverzovat, mel encyklopedické vzdelání, které se vymykalo normálu a pokud se týká zkušeností z cest, tech, v casech, kdy lidé zrovna moc necestovali, posbíral nekonecne. Zkrátka Casanova mel své veliké kouzlo a neužíval ho pouze u žen. Roku 1766 v Polsku se stala príhoda, která Casanovu hluboce poznamenala: souboj s hrabetem Branickim. Ten ji behem sporu o cest jedné benátské baleríny Anny Binettiové napadl oznacením benátská matrace. Hrabe byl významná osoba z okruhu krále Stanislava II. Poniatowského a pro soukromou osobu z ciziny bez jakékoli politické ochrany nebylo príliš radno mu odporovat. Takže, i když šlo ze strany hrabete o težkou urážku, každý rozvážný clovek by se byl radeji stáhl. Ne však Casanova, jenž evidentne nebyl jen pouhým milovníkem konverzace a schopný svudník, ale také kurážný muž, hrabete vyzval na souboj s pistolemi. Podnik to byl velmi riskantní, protože jak v prípade porážky, tak i vítezství, se dalo cekat, že se prátelé hrabete okamžite pomstí. Hrabe vyvázl s velmi težkým zranením, ale ne takovým, aby mu to zabránilo cestne požádat své prátele, aby nechali soupere jít, nebot jednal podle pravidel souboje. S pomerne vážným zranením na paži, se Casanovovi podarilo uprchnout z nevlídné zeme. Štastná hvezda zdá se ted k nemu obrátila zcela zády. Odjel do Vídne, odkud byl vypuzen. Vrátil se tedy do Paríže, kde ho však zastihl (listopad 1767) královský dokument lettre de cachet od Ludvíka XV., v nemž jej panovník vyzval k opuštení zeme. Toto narízení si vyžádali príbuzní markýzy d'Urfé, kterí meli v úmyslu ochránit od dalších turbulencí ješte stále znacný rodinný majetek. Odjel tudíž do Španelska, již v zoufalé snaze najít nejaké zastání, ale ani zde se mu nedarilo lépe: byl uvržen do žaláre pod falešnou záminkou a celá vec se táhla déle nž mesíc. Opustil Španelsko a skoncil v Provence, kde težce onemocnel (leden 1769). Zde se mu dostalo pomoci od jeho nekdejší milenky Henriette, jež se mezitím vdala a poté ovdovela, u které na sebe zanechal nejlepší vzpomínky. Rychle se vzpamatoval a znovu vycestoval, tentokrát do Ríma, Neapole, Boloni, Terstu. V tomto období také zintenzívnil své styky s benátskými státními úredníky, aby my byla udelena kýžená milost, která konecne prišla 3. zárí 1774.
Když se Casanova po osmnácti letech vrátil do Benátek, znovu navázal stará prátelství, koneckoncu nikdy neprerušených díky velice intenzivní korespondenci. Aby mohl žít, nabídl své služby státním úradum coby špión, vlastne kvuli tem kterí byli nejprve rozhodnuti odsoudit do žaláre a potom ho donutit k dlouhému exilu. Hlášení od Casanovy nebyly nijak zvlášte zajímavé a spolupráce se unavene vlekla až k prerušení z duvodu “slabého prínosu”. Pravdepodobne se mu prícilo být puvodcem pronásledování jiných, které sám dobre znal a zažil na vlastní kuži. Když se ocitl bez financní podpory zvencí, zacal se venovat spisovatelským aktivitám, a pri tom používal svou širokou sít známostí aby zajistil publikaci svého díla. Tehdy se užívalo prepisování originálu knih ješte pred predáním k tisku nebo prímo pri dokoncení díla, aby bylo zajišteno maximální snížení nákladu na tisk. Sazba se totiž provádela rucne a náklad byl velmi nízký. V roce 1775 publikoval první svazek prekladu Iliády. Výcet spolupracovníku, tedy tech kterí se podíleli na financování díla, byl skutecne pozoruhodný a obsahoval pres dve ste tricet jmen, mezi nimiž figurovala i ta z benátské horní vrstvy, vcetne nejvyšších státních autorit, at už úradujících prokurátoru od Sv. Marka, dvou synu dóžete Moceniga, profesoru padovské univerzity a dalších. Zajisté, mel mnoho dobrých známých, díky své vezenské minulosti a úteku a následnému omilostnení. Skutecnost, že byl nekdo uveden na seznamu nebyla utajovaná, ale na malomeste, kde se všechny vlivné osobnosti znaly, bylo verejným tajemstvím, a tudíž veškerá podpora naznacuje, že, navzdory osudu, Casanova zdaleka nebyl vydedenec. Také zde je vhodné zamyslet se nad dvojakostí jeho osobnosti a jeho vecné oscilaci mezi táborem odpadlíku a vrstvou privilegovaných. V tomto období Casanova navázal vztah s Francescou Buschiniovou, velmi prostou a nevzdelanou dívkou, která mu po jeho druhém vyhoštení z Benátek léta psala dopisy (nalezené v Duchcove) s dojemnou uprímností a nehou, užívajíc slovník silne ovlivnený benátským nárecím, s viditelnou snahou o co nejvetší poitalštení textu. Toto byl poslední významný vztah G. Casanovy a on k této žene velmi prilnul: i když od sebe byli neprekonatelne daleko, a on hluboce smuten z temnoty svého života, udržoval hustou korespondenci s Francescou, a krome toho jí celé roky nadále platil cinži za dum v Barbaria delle Tole, v nemž spolecne žili, a když mohl, posílal jí smenky na nevelké cástky penez. V následujících letech publikoval další díla a snažil se protloukat jak nejlépe mohl. Ale jeho bourlivá povaha mu zpusobila velkou nepríjemnost: teatrálne urazil v dome Grimaniho jistého Carlettiho, se kterým se prel ohledne penez. Ale protože pán domu se priklonil na stranu Carlettiho, Casanova se urazil. Rozhodl se sepsat jako pomstu pamflet, Né amori né donne, ovvero la stalla ripulita (Ani láska ani ženy, aneb vycištený chlév v nemž, byt pod chabou snadno odhalitelnou mytologickou zásterkou, otevrene tvrdí, že práve on je skutecným synem Michele Grimanijho, zatímco naopak Zuan Carlo Grimani je, „jak všichni vedí“, plodem nevery jeho matky (Pisana Giustinian Lolin) s jiným benátským aristokratem, Sebastiano Giustinianim. Pravdepodobne to všechno byla pravda, také proto, že ve meste, kde se vzdálenosti mezi domy merily na píde, na procházky se jezdilo v gondolách a kde houfy služebných prirozene drbaly do úmoru, bylo naprosto nemyslitelné, že by se dalo udržet nejaké tajemství. Tak jako tak, i v tomto prípade se místní aristokracie vzeprela a Casanova byl donucen k poslednímu a definitivnímu exilu. Nicméne tato záležitost nezustala bez odezvy jestliže se nechal kolovat anonymní pamflet, v nemž se opakovala slova z Casanovova textu, nazvaný “Contrapposto o sia il riffiutto mentito, e vendicato al libercolo intitolato Ne amori ne donne ovvero La stalla ripulita, di Giacomo Casanova”. Giacomo opustil Benátky v lednu 1783 a odjel do Vídne. Na nejakou dobu delal sekretáre benátského velvyslance Foscariniho a potom, po jeho smrti, prijal post knihovníka na zámku hrabete Valdštejna Duchcove, v Cechách. Tam strávil poslední a velmi smutné roky svého života, ponížen rolí služebníka a již nepochopen, a navíc považován za prežitek navždy zmizelé epochy. Z Duchcova, Casanova údajne napomáhal Francouzské revoluci, k pádu Benátské republiky, k pádu jeho sveta. Nebo prinejmenším toho sveta o nemž snil, že se stane jeho pevnou soucástí. Jeho poslední útechou, krome velkého množství dopisu od benátských prátel, již ho zpravovali o dení v jeho rodném meste, bylo sepisování díla Histoire de ma vie, autobiografie, jež pohltila všechny jeho zbývající síly, nebot ji psal ve vytrvalém zanícení, témer jako by chtel predejít smrt, kterou už cítil pricházet. Když ji psal, Casanova znovu prožíval svuj život, tak naprosto jedinecný že se stal mýtem, v kolektivního vedomí. Život jako umelecké dílo. Jiste si pri jejím vypravování uvedomoval kolik toho v živote zažil a kolika nekonecných zkušeností byl interpretem. Zemrel 4. cervna roku 1798.
Behem cesty mužete studovat dobrodruhuv životopis…
Výchozí bod se nachází v malém parku, poblíž evangelického kostela, zajímavá plastika pripomíná stredovekého pevce Walthera von Vogelwide, údajne rodáka z Duchcova. V blízké bocní ulici je možné bezplatne zaparkovat geovozidlo. Nedaleko je budova gymnázia K.H. Borovského z roku 1921.
1. zastavka je na N50° 36.156 E013° 45.183, kde se nachazi kaple sv. Barbory. Na starem hrbitove u teto kaple byl udajne G. Casanova pochovan. Vpravo od vchodu se nachazi na stene deska s napisem:
krestni jmeno – pocet pismen = B
místo narození – pocet pismen = C
misto umrti – pocet pismen = D
2. zastavka je na N50° 36.112 E013° 44.764, pred kostelem Nanebevzeti P. Marie. Nad vchodem je latinsky napis:
pocet pismen v textu (dvojhlaska je jedno pismeno) = E
pocet zlatych pismen v textu = F
pocet dvojhlasek v textu = G
3. zastavka je na N50° 36.216 E013° 44.557. Zde naleznete pod obrázkem Sv. Marie letopocet vytesaný do kamene.
první dvojcíslí letopoctu = H
druhé dvojcíslí letopoctu = I
4. zastavka je na N50° 36.136 E013° 44.659, pod zameckou terasou
spocítej oválná okna na fasáde = J
Za písmeno A dosadte kolika let se Casanova dožil.
FINÁLE: 5. Matematika na zámeckých schodech
X = 3 * (A + C + E + G + I) – 27
Y = 5 * (B + D + F + H + J) + 11
Finále hledejte na pozici:
N 50°36.X E013°44.Y
Úspěšní nálezci pana Casanovi mohou logovat discover mince CZ7TDY