Rotštejn - Klokocské skály Traditional Geocache

Severovýchodne od Turnova, nad vesnicí Rotštejn, leží zbytky hradu, po nemž dostala ves jméno. Býval to typický skalní hrádek, jakých bývalo v Ceském ráji více, ale jeho sláva trvala jen neco pres sto let.
Stál na trech skaliskách. Dve jsou vlastne rozsochou jedné skály a zdá se, že jedna z nich sloužila hradu jako vysunutá vež a mohla být s vlastním hradem spojena mostem. Mezi obema temito skalami byla úzká chodba, která se zrejme mohla zavírat.
V nejdolejší cásti vlastního hradu najdeme ruzné vetší i menší sklepy, které byly po opuštení hradu príležitostne obývány chudinou. Najdeme tu i výklenek, v nemž mohl stát jediný clovek. Ríkalo se mu za starých dob "kabát" a bylo to vezení pro menší prestupky. K horejší cásti hradu vedla chodba, která se podle dochovaných stop mohla zavírat. Ke stavbe hradu bylo dílem použito prirozené skály, která byla vydlabána, dílem byl dostaven. Jednotlivé cásti hradu byly od sebe oddeleny prohlubnemi a spojeny mosty a mustky. Není proto divu, že podobné hrady byly steží dobývány.
Hrad Rotštejn byl postaven v druhé polovine 13. století Vokem, synem pana Jaroslava z Hruštice. Protože v té dobe bylo zvykem dávat hradum nemecká jména, byl hrad pojmenován Rothenstein cili Cervený kámen. Zrejme k tomu zakladatele vedla cervená barva skály, na níž byl nový hrad postaven. Casem si lid tento název upravil.
Proslulost mu zajistil Vok mladší z Rotštejna, jenž je doložený v písemných pramenech v letech 1318 - 1325. Ten mel mnoho sporu nejen se sousedními zemany, ale i s pány hradeckého, boleslavského kraje, ba dokonce se svými príbuznými. Vybírali mu statky, kradli dobytek a úrodu, takže nestacil jezdit k soudum do Prahy, Nymburka i Bydžova. I na Rotštejne ho prepadli a zlaté šperky mu sebrali. Zdá se, že ani Vok sám nebyl bez viny, jisté však je, že nakonec jeho odpurci hrádek dobyli a spálili. Vok byl zajat, ale soudil se dál. A shodou okolností se zachovala do naší doby nepatrná cást desek zemských se zápisy o tomto sporu, ackoliv jinak zemské desky shorely. Proto známe radu jmen šlechticu z našeho kraje z techto let.
V soucasné dobe se o hrad vzorne stará obcanské sdružení, které si vytklo za cíl predevším udržení této památky pro budoucí generace.
Vstupné do hradu je stále dobrovolné !

Dejiny hradu Rotštejna jako šlechtického sídla netrvaly déle než puldruhého století. Jeho vznik je možno klást do druhé poloviny 13. století, kdy držitelem celého rozsáhlého území pod Kozákovem byl Vok z Rotštejna. I jeho syn se jmenoval Vok (uvádí se v pramenech (1318-1325) a držel Rotštejn v pocátecních letech vlády krále Jana Lucemburského. S tímto Vokem je spjato první pohnuté období v dejinách hradu. Se svými sousedy nedovedl žít Vok ve shode a nakonec se dostal do majetkového sporu se všemi svými príbuznými, jimž pri prepadení a vypálení Rotštejna, vyplenení okolních vesnic a zajetí Vokova v r. 1318 pomáhalo vojensky nekolik desítek príslušník nižší šlechty z širokého okolí. Soudní rízení, k nemuž dal pak Vok podnet žalobou na útocníky, se protáhlo na nekolik let, až konecne v r. 1322 mel dostat zadostiucinení a odškodnení. Jeho odpurci se však postavili výkonu práva na odpor nejen v Turnove, ale i na jiných místech, a tak muselo být zahájeno nové soudní rízení, jehož konecný výsledek již neznáme. V té dobe držel Vok krome Údrnic, Lhoty a Ketni u Libán ješte radu vesnic v okolí Rotštejna, jako Klokocí, Loktuši, Vrát, Loucky, Bystrou, Bukovinu a pozdeji zaniklé Klimkovice u Semil.
Až do pocátku 15. století vládli na Rotštejnu Vokovi potomci, ale již kolem r. 1415 jej koupil Ondrej Paldra. Bylo to již na samém pocátku husitského hnutí, které se šírilo po celé zemi. Ondrej Paldra i jeho dedic Václav zustali verni císari Zikmundovi a katolické víre. Václavova situace se však stala velmi svízelnou, když se husité v r. 1424 zmocnili Turnova i nedalekého hradu Valdštejna. Historici se domnívali, že na Rotštejn došla rada v r. 1426, kdy se predpokládalo, že byl v cervenci husity dobyt a vypálen. Jsou to však pravdepodobne jenom dohady, protože žadný archeologický pruzkum husity na Rotštejne nepotvrzuje ani písemne prameny se o dobytí ci obléhání nezminují. V prubehu 30. let 15. století byl hrad opušten, proto, že jeho majitel Vanek Paldra již v r. 1430 sídlil ve vsi Klokocí. V r. 1514, když Jan z Bozkovic postupoval své statky a mezi nimi i Rotštejn, svým veritelum, uvádí se hrad jako pustý. Rotštejn byl typickým skalním hradem, jemuž mohutná ska­liska poskytla nejen základní stavební materiál, ale také pevnost a bezpecí. To bylo ješte zajišteno tehdy obvyklými prostredky, branami, mostem, baštami. Jejich rozmístení lze však dnes již pri pohledu na skalní bloky s výklenky a závrty jen tušit. Hradní budovy, postavené z mohutných trámu, na vrcholcích skalisek, však beze zbytku zanikly. Z fortifikací, obytných a hospodárských budov nezbylo nic a jen písemné prameny potvrzují významnou úlohu, kterou hrad Rotštejn po dobu svého trvání na Turnovsku sehrál.

     POVEST O HRADU :

Dlouho, dlouho spocíval poklad na Rotštejne v hloubi zeme, než se našli odvážlivci, kterí jej chteli mermomocí vyzvednout. Nekolik obcanu se na to smluvilo. Nebyli to lidé s odulými mešci, jen tak tak bídu dreli, všem by se dukáty hodily. Ale prece dlouho rozmýšleli, jak na to, vždyt pri odkrývání pokladu casto jde o kuži a každému je hrdlo milejší než peníze. Radili se, po mnoho veceru hlavy sestrkovali. Jeden navrhoval svecené drobecky, jiný kousek provazu z obešence a kdoví co ješte. Na jednom se však shodli: že pujdou na hrad o velikonocích, až bude na Velký pátek zpívat knez v Louckách pašije. Na tom zustali a podarilo se. Sotva se všichni sešli, otevrela se pred nimi zem a modré plamínky zasvítily nad hromadou penez. Ano, ale kdo má pro ne jít? Ted, když meli bohatství na dosah ruky, ztratili všichni odvahu. Hledí žádostivýma ocima do podzemní skrýše, ale nikdo se nehýbá. Až nejaký Tolar se prece osmelil a šel. A ne jednou - nekolikrát se odvážil do hloubi zeme a vyšel obtežkán zlatem. "Už dost, už nechod!" varovali ho spolecníci, když videli, že cas pokrocil a Tolar se prece ješte chystá dolu. "Casu habadej," namítl smelec, "však tam už jenom na chvilicku skocím." Ale sotva zmizel v cerné díre, zeme se za ním zavrela a Tolar v jeskyni u pokladu okamžite usnul. Ani nevedel, co se prihodilo. Když procitl, videl pred sebou východ z podzemí a domníval se, že únavou u penez jen tak zdríml. Druhové nan jiste netrpelive cekají a neumejí si vysvetlit, proc tak otálí. Spešne vykrocil Tolar na boží svetlo a zustal udiven stát. Na nádvorí rozvaliny nebyly ani hromádky penez, ani jeho spolecníci. Naplnen nepekným podezrením, že ho chteli ošidit o spravedlive zasloužený podíl, bral se domu. Tam se teprve dozvedel, že si pospal celický rok. Cesta za pokladem se mu ale nevyplatila. Dlouhý spánek v podzemí jakoby mu byl všechny síly vstrebal. Valem chradl. Jen krátkou dobu se tešil z toho, co mu druhové poctive odevzdali, a již se musel brát na vecnost, kde peníze nemají cenu a kam jen poklady srdce cloveka doprovázejí.