 |
| V jednom meste, zvaném Kvíteckov žili malíckové a malenky - vlastne malinkatí kluci a devcata nebo, jak se jim také ríkalo, clovíckové. Jedním z nich byl i takový clovícek malícek Neználek. Bydlel ve Zvoneckové ulici se svými práteli Strakáckem, Knoflenkou a s mnoha dalšími. |
 |
| S príchodem jara se malícci rozhodli, že si vyjedou novým autem na výlet. „Kam pojedeme“ ptala se malenka Knoflenka. „Uvidíme, kam nás cesta zavede.“ odpovedel jí malícek Neználek. „Aspon bude cesta dobrodružnejší.“ A tak nasedli do auta, rozloucili se s ostatními malícky a vyrazili na cestu. |
 |
| Cesta byla klikatá a ne zrovna hladká. Tu a tam vycnívaly ze zeme silné koreny, místy byly výmoly a jámy. Neználek vždycky vcas zmírnoval rychlost, aby to príliš nedrncalo. Knoflenka se v jednom kuse obracela dozadu a s úsmevem se dívala na Strakácka. “No vidíš, jak je to pekné!“ ríkala mu. A tak si povídali a ujíždeli dál a dál. Ani nevedeli jak, a prijeli na križovatku. |
 |
| Neználek zastavil, aby se rozhodli, kudy dál: rovne, vpravo, nebo doleva? U križovatky stál sloup a na nem tri šipky s nápisy. Na šipce, která ukazovala rovne, bylo napsáno: KAMENNÉ MESTO. Na šipce, která ukazovala vlevo, bylo napsáno: HLINENÉ MESTO. A konecne na šipce, která ukazovala vpravo, bylo napsáno: SLUNECNÍ MESTO. “To je jasné,“ rekl Neználek. „Kamenné mesto je z kamene a Hlinené mesto z hlíny. A všechny domy tam jsou hlinené.“ “A Slunecní mesto je teda podle tebe ze slunce, co?“ zeptal se posmešne Strakácek. “Možná,“ odpovedel Neználek. “Asi sotva,“ rekla Knoflenka, „protože slunce je porádne horké a stavet z neho domy - to by nešlo.“ “Tak tam pojedeme a uvidíme,“ rekl Neználek. |
 |
| Zanedlouho vyjeli z lesa a automobil ted uhánel mezi poli. Cesta vedla do kopce a našim cestovatelum se zdálo, že už dorazili na sám konec sveta; za horou totiž nevideli nic než oblohu. “Meli jsme jet radši na opacnou stranu, tak se mi zdá, že tady koncí zeme,“ rekl Neználek. Mezitím vyjeli na svah a když se otocili, pred ocima se jim znova otevrel široký rozhled. Dole se rozprostíralo obrovské údolí, vlevo se zdvihaly kopce porostlé zelenou trávou a hustými keri, nad nimi se cernal les. Celé údolí se pestrilo zlatými pampeliškami a modrými chrpami. Zvlášt mnoho tam bylo bílých kvetu, kterým clovíckové ríkali „brezová kaše“. Bylo jich tam taková spousta, že se až zdálo, jako by na zemi ležel sníh. Když naši cestovatelé pred sebou uvideli tolik krásy, radostí se jim zatajil dech. |
 |
| “Ale že je u nás krásne!“ zvolal Neználek, okouzlený tím pohledem. „Všichni kdo tu krásu chtejí videt, si sem musí na jare z Kvíteckova rozhodne zajet.“ |
Uvodni souradnice dovedou k chranene lokalite Farska louka.
Je to bývalá farní zahrada známá hojným výskytem šafránu belokvetého Crocus albiflorus, kvetouciho po odtání snehové pokrývky, vetšinou koncem brezna nebo zacátkem dubna. Presný termín zavisi na pocasi v danem roce.
Šafrán tu pravdepodobne uz pred rokem 1860 vysadil místní farár. Podle zprávy z roku 1890 šafrán rostl také v prilehlých ovocných zahradách a pozdeji i na další louce u hrbitova. |
PROSIM NIC NETRHAT, NEVYRYVAT, JEN SE DIVAT. HLAVNE V DOBE KVETENI! |
Jak najit cache:
CESTA ? VEDE TUDY. KAMENE SUTOVISKO PREKONEJ
V CILI NA VRCHOLKU. KAMENY PRIBYTEK POSKYTUJI |