KRIZANEK
co o nem pravi povest
Skoro na polovicni ceste ze Lhoty Zelenecke k Vyssimu Poli v
hlubokych lesich, o nez se delili pani na Kosti a starohradsti
Slikove, staval kostelicek posveceny Nalezeni sv. Krize. Po nem
cely les dostal asi jmeno. Ves, ktera tu stavala, jmenovala se
Krizenec a pocatkem sestnacteho stoleti je uvadena jiz co pusta.
Kostelik tu nejdrive trval a stranou sveta byvaval mistem, kde se
Cesti bratri z celeho okoli casto schazeli. Pak prisla nestastna
bitva na Bile hore a vyhnanstvi pro ty, kdoz neprijali viru
rakouskeho vitezneho cisare. Bylo vsak mnoho tech, kteri jen na oko
viru rimskou vyznavali, ale v dusi a srdci zustavali verni uceni
predku, tajne se schazeli a brali utechu ze cteni Pisma svateho.
Pusty kostelicek byl onou tajemnou svatyni, k niz laskou lnuli
vsichni tajni nekatolici.
Za hlubokych noci shromazdeni tu i kolem kostelika poslouchali
kazani a cteni slova boziho od nektereho starsiho nebo od
evangelickeho kneze, ktery se sem tajne pres hranice odvazil. Jindy
stoleta baba ze Lhoty, Eva Svobodova, vedla duchovni cviceni nebo
krtila deti, tu pri svitu mesice pochovavala, zde i sestinedelky
uvadela.
Starena Eva mela vladu i nad zivly, vodila mraky a zehnala ohen.
Kdyz mracna vystupovala a hrozila kraji zkazou, vychazela na pole,
na krizovatku nebo na mez, tam se modlila a mraky bezely za ni.
Pustila-li je nad rybniky, padly na rybniky, pustila-li je na lesy,
prinesly zkazu lesum.
A ti, kdoz verni drzeli s libanskym fararem Stelou, chodili mu na
ni zalovat, ze predikanty prechovava a tajne se se svymi oveckami
schazi u kostelika. Ze se tajni knezi se soumrakem objevi a za
svitani opet mizeji. Zalovali na slepou Evu, ze nejen bouri lidi,
aby farari neplatili desatky, ale kroupy, vitr i bouri posila na
pole fararova a jeho vernych.
Po nekolika letech odvazil se farar o pouti v kosteliku take
slouziti msi a nespory. Ale po kostele strhla se bitka mezi vernymi
farare a tajnymi nekatoliky. Kdosi vybehl z tohoto zmatku do
kostelika a jal se zvonit na poplach, sebehlo se mnozstvi lidi a
takovy hnev vzplal proti farari, ze jen zazrakem se mu zivemu
podarilo odtud prchnout.
V prihodne chvili dal potom farar zvonek odnest a zaloval
biskupske konsistori na Lhotecke luterany. Nastalo prisne
vysetrovani rebelantu a nevercu, mnozi putovali do Libane a na
Stare Hrady pred pana vrchniho, dovezli tam i stoletou babu
Evu.
Vratila-li se, ci umrela ve vezeni, nikdo nedovedl rici. Byli
nekteri takovi, ze po kraji mluvili o tom, ze starou Evu, zmucenou,
privezli do Lhoty, a tajne zahrabali u kostelika. Od te doby pry
zde sedava cerna sova a tak smutne houka, ze se tomu mistu kazdy
vyhyba.
Z rozkazu konsistore byl kostelik zboren, neco zbyvajicich veci
preneseno do libanskeho kostela. Sotva znatelne zaklady pak
zarostly rychle hustym krovim.
1931. Jaroslav Mencl: Povesti